Hrající kouč veteránů Slavomír Švancar: S věkem se prohrávat nenaučíte

Slavomír Švancar v pardubických Polabinách zastával na střídačce veteránské reprezentace pozici hrajícího kouče. Nejen, že korigoval své spoluhráče, ještě hattrickem dotáhl duel až do samostatných nájezdů. A co myslíte? V nich se také prosadil.

Po utkání jsme zkušeného hokejbalistu poprosili o hodnocení.

V Pardubicích jsme v rámci souboje českého a slovenského veteránského týmu viděli deset vstřelených branek a vyvrcholení v samostatných nájezdech. Byl to ten nejlepší hokejbal, který jsme mohli vidět?

Nejsem si úplně jistý, třetí třetina nám vyšla extrémně, když jsme jí prohráli 1:4. To jsme opravdu nehráli nejlepší hokejbal (směje se). Teď vážně, asi ano. Když to skončí 5:5, divákům se to musí líbit. My jsme na oslabení prohráli asi v poměru 1:8, což se mi zdá docela dost. Tím pádem musely přesilové hry a oslabení lidi bavit, k vidění bylo hodně brankových příležitostí. V této kategorii to není tak o rychlosti jako u extraligy, tím více si ale fanoušci mohli vychutnat šance.

Hodně rychle jste vedli o dvě branky, co se poté stalo?

Myslím, že Slováci paradoxně vstoupili do zápasu lépe, nám se však povedly dvě kombinace a rázem jsme vedli. Nemohli jsme ale čekat, že nám to bude dál padat. Oni snížili, druhou třetinu měli excelentní. Zřejmě jsme si mysleli, že je konec, i přesto, že jsme to v kabině zdůrazňovali. Při hře ve čtyřech proti pěti se ale vyhrát nedá, museli jsme bránit asi pět oslabení a nezvládli jsme to. Slováci dokonce i vedli. Kdyby mi to někdo řekl před třetí třetinou, tak se mu vysměji. Naštěstí jsme to srovnali a v nájezdech to strhli na naši stranu. Na historii se nikdo neptá.

Právě vy jste vyrovnával chvilku před závěrečnou sirénou, když jste využil protiútoku tři na jednoho. Bylo hned jasné, že budete střílet?

Celou dobu jsem chtěl přihrávat do prázdné branky. Jsem tím všeobecně známý, že mě to více baví. Gólman to ale vyloženě čekal, chystal se mi sáhnout do přihrávky a měl nad ramenem spoustu místa. Čili gól jako na zlatém podnose.

Jsme parta chlapů, kteří mají hokejbal rádi a hráli ho celou svoji sportovní kariéru

Je každé utkání veteránských reprezentací takto vyhrocené? Strkanic a náznáků šarvátek proběhlo opravdu mnoho...

Zažil jsem daleko vypjatější zápasy, toto byl jeden z nejmírnějších, co jsem v této kategorii odehrál. Všichni hráli hokejbal na nějaké úrovni, nebyli zvyklí prohrávat a to, že jsou starší, neznamená, že se to naučili. V kariéře si nepamatuji zápas se Slovenskem na jakékoliv úrovni, který by neskončil šarvátkami či nadávkami. Je to normální a právě to mě baví.

Jak vidíte budoucnost českého veteránského týmu?

Lehce se to nerozebírá (zamyslí se). Tým je poskládaný zvláštně, nemá žádný nominační charakter. Jsme parta chlapů, kteří mají hokejbal rádi, hráli ho celou svoji sportovní kariéru a rozhodli se, že neskončí. Pod hlavičkou svazu se vytvořila parta, která je soběstačná, sešli se super kluci a zábava ke sportu prostě patří. Na druhou stranu by v případě nominace vypadala naprosto jinak, ale právě nominace ještě nikdy nikomu nic nevyhrála.

Všiml jsem si, že během oddechového času i při následných nájezdech jste měl na střídačce velké slovo. Máte v tomto veteránském týmu vůdčí roli?

Je to tak, v týmu mám roli hrajícího trenéra. Mám trenérskou licenci, momentálně trenéra nemáme a ze všech hráčů toho mám nejvíce za sebou. Prostě to vyplynulo ze situace.