Všechny kluky tento neúspěch posune, předpovídá po MS trenér reprezentace U16 Michal Koza

Reprezentace U16 si z nedávného MS v Žilině neodvezla žádnou medaili. Jedním z členů realizačního týmu byl i Michal Koza, který dlouhodobě působí u této věkové kategorie. Michal Koza se nám rozpovídal o pocitech z MS, tenké hranici úspěchu či neúspěchu, nebo o jeho dalším působení u reprezentace.

Z hlediska party jsem na ty kluky pyšný

Pane trenére, již to budou 2 týdny od ukončení MS v Žilině. Jaké ve vás teď převažují pocity?

Pocity jsou stále smíšené a vždy, když se mi vrátí průběh turnaje do myšlenek, kde se snažím zpětně hodnotit, co šlo udělat jinak, lépe apod., tak je tam stále zklamání. Nedovezli jsme medaili, nesplnili cíl a nejen my, ale i hráči si to musí vyhodnotit a pracovat dál tak, abychom dokázali příští rok na medaili dosáhnout.

Během MS se nejčastěji probírala témata jako produktivita a disciplína. Byly to části výkonu, které nakonec chyběly k zisku vysněné medaile?

Obojí je klíč a prakticky jediný zásadní rozdíl mezi zlatým výběrem z Liberce a výběrem, který reprezentoval v Žilině. Kluci se jako parta semkli, i ti tahouni svých týmů v klubech shodili svoje ego a podřídili se týmu, takže z hlediska party jsem na ty kluky pyšný a věřím, že se všichni budou dál prosazovat a dokážou i tu týmovost předávat ve svých klubech, protože ta je v kolektivním sportu důležitější než schopnosti jednotlivce. Kdo nakoukne do statistik, zjistí, že oslabení jsme letos hráli takřka dvojnásobek! Každopádně přesilových situací jsme měli víc než dost a ten rozdíl byl v efektivitě, letos nás neproměněné přesilovky stály medaili. Je to klišé, ale bohužel pravdivé, přesilovky a oslabení rozhodují a černé na bílém to máme ve srovnání Liberec 2023 vs. Žilina 2024.

Přestože jste dokázali porazit budoucí mistry světa Kanadu, krutý systém turnaje vás poslal do zápasu jen o třetí místo. Myslíte, že kdyby se turnaj hrál klasickým systémem semifinále, mohla být medaile blíž?

Systém turnaje mi nepřísluší hodnotit, ať je jaký chce, jdeme do zápasu s vítězným nastavením, proměňovat přesilové situace a soustředit se na svůj herní systém, který chceme vnutit soupeři. Medaile by byla blíž, kdybychom proměňovali přesilovky a nedělali zbytečné fauly. Nicméně můj názor je takový, že dva zápasy denně jsou v kategorii U16 a starší už příliš velké sousto, pakliže chceme podat vždy úplné maximum. Tyto zápasy už mají úroveň zápasu v mužské extralize a času na regeneraci je velmi málo. Mnohem víc mi seděl systém, kde byl jeden zápas denně a mohli jsme v rámci regenerace zapojit i například video rozbor, který nás třeba v Liberci posouval ke zlepšení.

Red tým U16 na slavnostním zahájení na MSJ v Žilině 2023. Zdroj fotky: Osobní archiv Michala Kozy.

Všechno zlé je k něčemu dobré

I když medaile nedopadla, hráči nabrali nemalé zkušenosti do dalších let. Dá se alespoň toto považovat za dílčí úspěch?

Všechno zlé je k něčemu dobré. Mám pocit, že všechny kluky tento neúspěch posune a pokud sami budou chtít, stanou se lepšími a mnohem silnějšími sportovci. Nejen herně, ale i lidsky. Zjistili, že i když jsou ve svých týmech ti, kolem kterých se to točí, v reprezentaci je to jiné, pro některé složité, protože musí přijmout třeba jinou roli, vystoupit z komfortní zóny, a ne všem to chutná a za běhu se učí s tou rolí pracovat a být v ní co nejprospěšnější. Dílčí úspěch je především to, že se s těmito situacemi naučí pracovat a tím budou lepší. Můžeme vytýkat nějaké herní prvky, ale ty jdou za celým týmem včetně nás, realizačního týmu. Ta parta mě neskutečně bavila, všichni jsme to obrečeli, protože jsme byli zároveň kousek od finále, ale život jde dál a máme před sebou další výzvy a z této zkušenosti poučení.

Během turnaje se měnil váš realizační tým z důvodu druhého českého týmu U16. Jaké s tím byly spojené komplikace a změnily se vaše kompetence během turnaje?

Složení realizačního týmu U16 White bylo velkým oříškem, hlavně pro svaz. Několik lidí to z různých důvodů nakonec odmítlo, takže byla situace poměrně komplikovaná. O změně složení jsme věděli již před turnajem, protože to prostě jinak udělat nešlo. Když je tým, který táhne za jeden provaz, potřebuje tu radu shora, to usměrnění, ale ten tým pak prostě hraje a jde si za tím. Ti kluci z druhého realizačního týmu to měli neskutečně složité, snažili se s námi hodně věcí konzultovat, měli k dispozici Tomáše Kroupu, který pokrýval obě mužstva jako vedoucí a tu pozici měl neskutečně náročnou, i když jsme si všichni pomáhali. Do toho pak přišly komplikace se zraněními, časté návštěvy žilinské nemocnice, kde už si doktor klepal na čelo, že nám zřídí sólo ambulanci. Všechno jsme řešili operativně, především Tomáš se mnou tak, aby realizační tým druhého týmu byl co nejvíc s týmem a mohl s ním pracovat. Nakonec si myslím, že White tým odehrál velmi dobré zápasy a opět to ty kluky neskutečně posune v dalším sportovním životě. Do poslední chvíle se prali o účast v zápase o bronzovou medaili a z turnaje odjížděli s hlavou nahoře.

Vy jste minulý rok zažil s touto kategorií zlatý úspěch v Liberci. Dokážete tyto dva týmy porovnat?

Je to složité srovnání, protože část kluků v týmu zůstala, přidali se někteří se zkušeností z loňského týmu White, kteří zde přebrali roli tahounů, a doplnil je poměrně silný ročník 2009, který paradoxně některé hráče kvalitou a týmovostí předčil, a tak se stejně jako loňský rok stalo, že někteří hráči se do týmu RED nedostali a v týmu White měli plnit vůdčí roli. Rozdíl byl především v oslabeních a přesilovkách, to je prostě alfa a omega těchto turnajů a hranice mezi úspěchem a neúspěchem. Určitě hrálo roli i trochu méně času na přípravu, což se také projevilo právě v těch přesilovkách, kde jsme měli respekt jak z koncovky, tak hlavně z pohybu bez míčku, otevírání prostoru pohybem. Zároveň nám pár dní před finálním kempem vypadl díky nemoci hráč, který měl být lídrem. Jinak bych řekl, že ten tým měl herní kvalitu a výborné hráče, jak RED, tak i WHITE. Když jsme 23. 6. hodnotili a rozhodovali nominaci, tak jsem za ty tři sezony nezažil těžší rozhodování a cestu do tak hlubokých detailů u hráčů, kteří byli na hraně.

Máme co napravovat a je to výzva

U reprezentace U16 působíte již několik let. Dá se pozorovat v této věkové kategorii nějaká změna ve stylu hry či zlepšení úrovně?

Řekl bych, že se kluci víc a víc zlepšují v herních činnostech jednotlivce, nebojí se v rovnovážné hře jít 1-1, jsme stále velmi silní v soubojích u mantinelu, stále nás trápí předbrankový prostor a co mají všechny tři roky společné, tak je těžké dostávat hráče v útočné fázi před branku do správné clony, do správného odskoku na vrchol apod. V U18 už to v sobě mají a v U16 to do nich dostáváme jak my, tak si myslím, že i kluby. Je to hodně o hlavě, ten hráč, když je v zápase, tak si to musí nastavit v hlavě, pak ten případný štípanec míčkem vlastně ani nebolí.

Další vlastností je rychlá střelba, střelba “z první.” Tam je stále rozdíl, stále přehráváme situace, předržujeme míčky, to nás pak dostává do úzkých. Zde je stále prostor se zlepšovat.

Co se týká dlouhodobého procesu, tak si myslím, že se hráči určitě zlepšují, vždyť první kategorie, u které jsem byl, tak je dnes U18 a pravidelně jim na krku visí medaile, mají skvělou partu, protože to spolu střídavě táhnou několik let a je to na tom hřišti i v kabině znát. Třeba letos, když jsem viděl hrát U18, tak i ty největší “hvězdy” se dokázaly podřídit týmu, systému i partě. V U16 je ten rozdíl, že tu mladší generaci to vždycky musíme naučit, jak my, tak ti starší kluci v týmu, naopak ti mladší, i když jsou třeba rozdíloví, tak to svoje ego musí zahodit, nesoustředit se na to, co mají na zádech, ale dýchat za to, co mají na hrudi. Každý tým se vždy skládá jak z hráčů, kteří jsou nadstandardní individuálně, tak i z těch, pro které je souboj víc než číslo ve statistikách bodování.