Je potřeba se z neúspěchů poučit, říká trenér slovenské reprezentace Milan Rampáček

Slovenská hokejbalová reprezentace mužů vždy patřila a stále patří k TOP zemím. Čtyřikrát po sobě získali světový titul. Před dvěma lety v Kanadě a letos ve Švýcarsku ovšem nepřešli práh čtvrtfinále. Trenér Milan Rampáček hodnotí letošní šampionát ve Švýcarsku a poohlíží se za celou svojí kariérou.

Nestačí jen kvalita, ale i v hlavě to musíte mít nastavené jinak

Pane trenére, na letošním mistrovství světa jste se umístili na konečném pátém místě. Jak se zpětně za turnajem ohlížíte?

V první řadě to hodnotím jako neúspěch. Jsme země, která byla dlouho na vrcholu a velká část hokejbalové komunity na Slovensku už počítá s tím, že bude vždy medaile, ale to je takový zkreslený pohled a je třeba se někdy na to podívat i realisticky. Musíme začít znovu žít trošku skromněji, vychovat novou generaci a začít se dívat na mladší kategorie reprezentací a od toho začít.

V letech 2013 až 2019 jste se stali čtyřikrát po sobě mistry světa. Loňský šampionát v Kanadě, stejně jako letos ve Švýcarsku, skončil pro Slovensko už ve čtvrtfinále. Co tato umístění znamenají pro slovenský hokejbal?

Já jsem byl v rozdílných pozicích na posledních dvou šampionátech a je to vždy jiný pohled, ale co je největší problém, tak to byla vždy obrovská obměna mužstva. Vzít na každý šampionát třináct až šestnáct nováčků je hodně a z loňského šampionátu z Kanady našich pět nejlepších hráčů ve Vispu ani nebylo. V klidu zde mohli být, ale už nechtěli, nehrají, nedovolí jim to pracovní či soukromé záležitosti, a to se těžko pak rok od roku hledají takoví hráči.

V kádru jste měli mix mládí a zkušených hráčů, kteří v minulosti zažili s reprezentací úspěchy. Bylo podle vás v silách aktuálního mančaftu získat více?

Ano, na semifinále jsme měli, ale v základní skupině jsme nezvládli dva zápasy s Řeckem a Kanadou. Jinak bychom měli pro čtvrtfinále přijatelnějšího soupeře, ale už je to za námi a je třeba se z toho poučit, najít vhodnější typy hráčů, udržet kostru mužstva alespoň čtrnáct až sedmnáct hráčů, výborně to doplnit a bude to dobré. Chci vychovat novou silnou generaci, a proto tam byli i ti zkušenější, aby táhli ty mladší a ukázali jim směr. Mám v hlavě plán, typy hráčů, kteří mají budoucnost a kvalitu hrát na mistrovství světa. Naše liga je dobrá, ale mistrovství světa je jiný level. Nestačí jen kvalita, ale i v hlavě to musíte mít nastavené jinak, a to některým hráčům letos na turnaji nevyšlo.

Před začátkem šampionátu jste přišli o klíčového obránce Marka Gajdoše. Byla to citelná ztráta v obraně? Nebo jste měl k dispozici dostatek hráčů, kteří ho měli nebo dokázali plnohodnotně nahradit?

Marek byl obrovská ztráta. Porovnal bych to asi s tím, kdyby ČR ztratila Jana Čejku, ale je to momentálně nejlepší hráč na Slovensku a v kabině nenahraditelný, a ještě k tomu skvělý člověk. Ale jak jsem zmínil, doma zůstalo několik hráčů, kteří buď nechtěli, nebo nemohli jet na mistrovství světa, a to je pro nás škoda.

V základní skupině jste skončili na třetím místě, kde vás porazily týmy Kanady a Řecka. Co vám tyto zápasy ukázaly směrem do vyřazovací části?

Velmi smolné zápasy pro nás. Proti Řecku jsme vedli 2:1 ještě devět sekund před koncem druhé třetiny a počet střel byl 24:5 a do kabin se jelo za stavu 2:2. Měli jsme tři výborné šance našich top střelců z ligy, ale nedali jsme branku a vzápětí hloupě vyloučení a prohráli jsme. A Kanada? Zase konec zápasu a za stavu 3:3 máme čtyřicet sekund do konce zápasu, míček za naší bránou a my si to pokazíme a dostáváme za patnáct vteřin gól na 4:3. Je to o zkušenostech a rozvaze, přesně to, co jsme měli během našich zlatých let. Ale nesoudím ty chlapce, i já jsem na tom šampionátu udělal určité chyby, ale už se nesmí opakovat. Musíme se poučit všichni a výsledek se dostaví.

Ve čtvrtfinále jste se střetli s výběrem USA. Zápas se lámal až ve druhé třetině, kdy si Američané vypracovali tříbrankový náskok. Vám se podařilo snížit, ale vzápětí soupeř opět odskočil a směřoval k vítězství, které nakonec skončilo výsledkem 7:3. Jak tento zápas hodnotíte a co bylo podle vás klíčové?

První třetina byla výborná a vyrovnaná, ale hned na začátku té druhé jsme udělali tři fatální chyby, a to nás stálo zápas. Díval jsem se na tři zápasy USA, udělal video rozbor, ukazoval obráncům speciálně, na co se připravit a na co si dát pozor, ale i tak jsme to neudělali a Amerika je tak kvalitní, že to trestala nekompromisně. Dvě branky byly do prázdné, což byl vabank, který nám nevyšel, ale každopádně nemůžeme celý šampionát spoléhat na jednoho střelce a kluci, co jsou z ligy top střelci a lídři mužstev, si přiznali, že gólově se měli více prosazovat. Chcete-li hrát o medaile, musí každý útok zabrat tak, jak to bylo v těch zlatých šampionátech, kdy jsme měli šest až sedm střelců a dávali góly i obránci, což bylo důležité.

Když si vezmeme organizaci mistrovství jako takové, splnilo to vaše očekávání, nebo švýcarští pořadatelé něčím překvapili?

Jedním slovem skvělé! Vše bylo výborně připravené tak, jak jsem očekával.

Slovenští hokejbalisté na MS 2024 ve Vispu a Raronu neuspěli. Domů odjeli bez medaile. Zdroj fotky: ISBHF/VISPRARON2024.

Musíme ještě více pracovat na mládežnické lize

Za dva roky bude další světový turnaj pořádat Česká republika. Bude na střídačce opět Milan Rampáček jako hlavní trenér, a pokud ano, už šampionát vyhlížíte?

Musím přiznat, že i když jsem měl smlouvu na dva šampionáty, tak přišel návrh od jednoho člena vedení na mé odvolání a na začátku září se rozhodne. U mě zájem je, mám vizi a zahodit moji dvouletou práci a zase něco budovat nového je hloupost, a proto jsem teď v pondělí přišel na Výkonný výbor, abych slyšel od kompetentních věci na rovinu do očí. Myslím, že to měl ode mě dobrý postoj a vysvětlili jsme si věci narovinu, ale uvidíme, jak se rozhodnou, nakolik bych měl, když tak vést i naši U23 za rok v Hradci Králové, abych si tam nachystal a připravil další reprezentanty do Ostravy. Musíme ještě více pracovat na mládežnické lize, abychom se neustále posunovali, vytvořili od vedení přes ligu až po posledního kustoda jednu velkou komunitu lidí, která bude spolupracovat.

Od reprezentace se nyní přesuneme na klubovou scénu, konkrétně do týmu HBK Hokejmarket Skalica, za kterou jste v minulosti hrával a dvakrát slavil titul v Extralize za rok 2017 a 2019. Jak na tyto úspěchy vzpomínáte?

Skalica je moje rodné město. Miluji ho, mám zde řadu známých lidí, a proto přivést na hokejbalový stadion 700 až 800 lidí a vyhrát před nimi dva tituly, je přesně to, co chcete zažít. Jsme malé městečko, všichni se zde poznáme jako Hujeři (smích), a to město s námi žilo. Doufám, že to ještě někdy zažiji, ale už jen jako divák. Slavit s nimi budu, i když ne už tak dlouho jako u prvního titulu. Ještě teď mi bubnuje v hlavě Radovana Zelenky buben, co se tři dny nezastavil (smích).

V roce 2022 a 2023 jste dokráčeli až do finálových bojů, ale z titulu se vždy radoval soupeř, konkrétně LG Bratislava a rok poté HBK PROTEF Považská Bystrica. Co podle vás chybělo ke konečnému vítězství a mohli tak být dvakrát po sobě mistři slovenské nejvyšší soutěže?

Byl to vždy rozhodující sedmý zápas a tam už rozhoduje štěstí. Povážská i LG jsou skvělá mužstva a patří dlouhodobě s námi k TOP trojici na Slovensku a ty série byly nezapomenutelné. A i když člověk prohraje, bolí to, ale vím, že jsme udělali maximum. Mrzí mě to ještě teď a chtěl bych to vrátit, ale už to nejde. Každopádně i prohry nás posouvají dál.

Do hokejbalového „důchodu“ jste odešel právě po prohraném finále v roce 2023. Ve sbírce máte jako hráč tři tituly mistra světa s reprezentací a na klubové scéně již zmíněné dva tituly se Skalicí. Jak se za celou svou kariérou ohlížíte a co vám osobně hokejbal přinášel?

Mně hokejbal zařídil krásnější a plnohodnotný život. Posunul mě jako člověka dopředu. Ukázal mi, že jak v životě, tak ve sportu, když člověk maká, dává tomu všechno a miluje ten sport, vrátí se mu to. Ale na čem jsem si vždy zakládal, byla pokora, ať už k sobě, nebo ke protihráčům. Na hřišti jsem je nenáviděl, byl nepříjemný, ale to jen z důvodu, že jsem je chtěl porazit sportovně, i když nějaká sekyrka musela být. Po zápase jsem si vždy podal ruku a byl to pro mě opět kamarád a nic bych na tom neměnil. Dosáhl jsem v tomto sportu naprosto všechno. Tituly, individuální ocenění, byl jsem u prezidentů, v TV a všude možně, o čem se mi jako chlapci ze Skalice ani nesnilo, ale já jsem si za tím šel a věděl jsem, že to spolu se skvělými spoluhráči, jaké jsem měl, dokážeme a ono to vyšlo.

Minulý rok jste všem fanouškům hokejbalu představil váš nový projekt s názvem Trénuj24. Jak se tento nápad zrodil a můžete ho čtenářům trochu více objasnit?

Tento nápad jsem měl už dlouho v hlavě, ale bohužel jsem se zranil a nemohl natáčet další tréninky. Bylo to celé o tom ukázat hokejbalistům, že i samostatně se dá trénovat tak, jak jsem to dělal já celou svou kariéru, a věřte mi, že jsem tam strávil přes sto hodin a věděl jsem, že když vystřelím desettisíckrát více za měsíc a udělám více silových tréninků než moji soupeři, budu lepší. Měl jsem v tom vizi a ona klapala. Vždy je někdo lepší než ty, ale já jsem chtěl patřit mezi ty nejlepší a nezaostávat.