Dřeli jsme a nikdo nic nevypouštěl, vysekává poklonu týmu Masters ČR Václav Šlehofer

O druhém prosincovém víkendu se ve slovenských Gajarech uskutečnil silně obsazený turnaj kategorie Masters, jehož součástí byl i oddaný hokejbalista z Dobřan Václav Šlehofer st., jenž svými výkony táhl výběr České republiky.

Nakonec z toho bylo páté místo, ale „veteráni“ na otevřené mistroství Slovenska rozhodně nezklamali. „V ničem nechci prohrát,“ přiznává s úsměvem na tváři stále ještě aktivní hráč prvoligových Dobřan, který se rozpovídal o celé své bohaté hokejbalové činnosti.

O víkendu 12. – 13. prosince jste se zúčastnil turnaje Masters ve slovenských Gajarech. Jak celkově hodnotíte organizaci?

Slováci jsou známí tím, že tyhle akce mají rádi a obecně fungují nejen po pořadatelské stránce velmi dobře, což se i potvrdilo. Samozřejmě, že chyby najdete všude, ale kritizovat umí každý a většinou ten, který nikdy nic neuspořádal, nezorganizoval, či nesehnal. Takových je bohužel mnoho, jsme Češi… Pokud budu tedy mluvit za sebe a za náš tým, byli jsme spokojeni maximálně, možná se jen umístit výš (smích), ale to chtělo všech devět týmů.

Vy osobně jste nastupoval za tým Master Česká republika, jenž skončil na konečném pátém místě. Jste s výkony a výsledky na turnaji spokojení?

Bezpochyby v této kategorii platí, že se jdete hokejbalem a sportem jako takovým především bavit. Na druhou stranu nechci prohrát nikde, ani na tréninku s našimi mladíky, případně po tréninku s Markem Hájkem (v brance) v nájezdech, ani doma na playstationu se svými syny, kolikrát to totiž hodně bolí obě strany. (smích) Prostě mezi veterány to má svá specifika, ale na hřiště určitě nejde nikdo z nás starých s poraženeckou náladou. Co se týká výkonů na turnaji, pak je třeba říct, že tým dřel a nikdo nic nevypouštěl. Byly tam pěkné věci, ale přirozeně i chyby, také troška smůly, a tak se s celkově pátým místem dá souhlasit. Prostě byly tam lepší týmy, tedy pro tentokrát… Alespoň si můžeme zmapovat, co a jak udělat příště jinak pro určitý posun výše.

Ve čtvrtfinále jste po litém boji těsně podlehli 0:1 ústecké Severce. Mrzí vás to zpětně hodně? A co rozhodlo o osudu tak vyrovnaného klání?

Mrzí, nemrzí. Jak už jsem říkal, prohrát jsme nechtěli, udělali jsme chybu, z které padl vítězný gól. No a na chyby, které nejsou zaplaceny gólem, se zapomene, to je známý fakt. I my jsme měli takové šance spíše pološance, jenže můj kamarád „Fugas“ (Jaroslav Fukárek) je s přehledem pochytal. Vůbec na straně Severky byla spousta hráčů, s kterými se známe z ligových hřišť, k „Fugimu“ ještě počítám mj. bývalého spoluhráče z Dobřan Jirku Haška, totéž platilo o Kladnu, také samé známé tváře. Z Kladenských za všechny zmíním mého kamaráda a dokonce současného spoluhráče v dobřanském dresu Milana Hoffmana. Prostě všude máte kamarády, o to méně to bolí... Chci tím říct, že smutný z vyřazení jsem byl, ale dál postoupili také Češi, asi takhle. Tedy ve smyslu přej a bude Ti přáno.

Turnaj na Slovensku sloužil i jako příprava na květnové MS v Calgary

V boji o páté místo jste si však se vším všudy spravili chuť v utkání se Skalicí, které jste ovládli 5:1. Navíc jste jeden gól vstřelil a u ostatních asistoval. Tomu se říká pořádná chuť po bodech. (smích) Čím si to vysvětlujete?

Před tímto zápasem se to v mnoha z nás všelijak mlátilo. Můj pocit byl takový, že nás čeká ještě jedno utkání a pořád je o co hrát. Navíc, kolikrát se s touhle super partou vidím, vidíme? Takže odejít s hlavou nahoře, to byl nejen můj cíl pro tohle utkání a to se myslím povedlo dokonale. No a k pěti kanadským bodům v zápase? Nepochybně se na nich podepsala celá lajna, v které se mnou nastoupili Šmíd, Komůrka, Kastner a Vodrážka. Sedli jsme si. Známe se přeci dlouho. (smích) Škoda, že nám to tak nelepilo, když jsme to nejvíc potřebovali. Tenhle zápas se ale povedl celému týmu, bylo by sobecké říci, že to bylo jinak. Skalici jsme přejeli o parník a je mi „fuk“, že se hrálo „až“ o 5. místo!

S jakými cíli jste vůbec na Slovensko odjížděli?

Po několika telefonech a emailech s Liborem Komůrkou jsme si řekli, že jedeme na Slovensko prioritně za nejlepší možnou přípravou na květnové MS veteránů v kanadském Calgary, kam se ČR Masters také chystá. Dále si vyhodnotit dosavadní účinkování Masters na všech akcích, také doladit věci ohledně odletu a pochopitelně utužit partu, která na Slovensko dorazila. Co se týká sportovní stránky, pak při vší úctě a velké kvalitě k soupeřům jsme chtěli postoupit ze skupiny, což bylo splněno. Samozřejmě, mysleli jsme někde v koutku duše na vyšší umístění, ale nahlas to neříkali.

Co říkáte na akce takového typu, v jejímž rámci se sejde řada živoucích hokejbalových legend včetně Vás?

Jsou to super akce a je příjemné si zahrát s kamarády, s kterými jsem se dříve potkával jako se soupeři. Několik let jsme na hokejbalových stadionech přece jen něco odběhali… Navíc spousta „kluků-dědků“ pracuje nadále pro své kluby, předává mladým zkušenosti a to je dobře. Po zápasech proberete i jiné věci než hokejbal. Zkrátka, pořád je o čem mluvit. Je fajn se takhle sejít a ještě si na stará kolena zahrát. A pojem legenda? Tak to určitě nejsem, to je hodně přitažené za vlasy, to by mi dali mladíci v Dobřanech v kabině okamžitě „sežrat“, sportem žiju a nejen hokejbalem, to je ale fakt, který nepopírám. Za legendu považuji třeba Jardu Jágra, Martina Straku, ale hlavně Pavla Nedvěda mého bývalého spoluhráče z fotbalové mládeže tehdejší Škody Plzeň. Tehdy jsem to pochopitelně nevnímal, ale byl to talent, navíc k tomu strašně dřel a prosadil se v nejmasovějším sportu na celém světě!

V Dobřanech nesmíme usnout na vavřínech a poctivě makat dál!

Několik „veteránů“ stále ještě aktivně hraje nejvyšší soutěže v tuzemsku a vy nejste výjimkou!

Po březnovém vážném úrazu jsem si myslel, že už hrát nebudu. Začal jsem trénovat ihned, co jsem dostal byť „malinkaté“ povolení od doktorů. No a motám se tam ještě i tuhle sezonu. Nehrál jsem letos v „Národce“ (1. liga) asi jen dva zápasy, to jsem pouze koučoval. Občas chodím i za naše „Béčko“. Víc k sobě asi raději říkat nebudu, to není zajímavé. (smích)

Jak hodnotíte výkony Dobřan na podzim v první lize? Panuje s tím, co předvádíte spokojenost?

Dobřany jsou nyní tam, kde jsme si s kolegy i tak nějak přáli být. Spíše jsem očekával, že malinko níže. První liga je ale letos strašně vyrovnaná a stačí jednou, dvakrát prohrát a hned padáte tabulkou dolů. Takže nezbývá, než neusnout na vavřínech a jet poctivě nastavenou cestou dál. O to se určitě budeme snažit.

Máte toho v hokejbalu na starosti ale mnohem více, jelikož zároveň trénujete starší dorostence Dobřan, kteří se po podzimu umístili na prvním místě kvalifikační skupiny B. Těšíte se už na jarní boje v play-off?

Náš starší dorost vede skupinu B, to ano, ale nic to neznamená. Jste jen půlmistr jakési kvalifikace. Tím ale nesnižuji výkony svých hráčů, naopak - vybojovali si to. Jaro ale bude strašně těžké a navíc konfrontace s jinými soupeři, neboť kádry týmů doznají změn. My nebudeme výjimkou. Také se doplníme. Play–off je nová soutěž, všechno předešlé se maže, takže se pojede od nuly. Motivaci dostávají i hůře postavená mužstva. Náboj tedy jako hrom. Kdo by se netěšil?

Práce v klubu je pro mě denní droga, reprezentaci bych se však nebránil

Hokejbalu věnujete opravdu hodně času. Netočí se vám už z toho kolotoče hlava, a co na to vůbec říká rodina? (smích)

Vím, že jsou jiné priority, nežli sport a hokejbal. Jsem si toho určitě vědom. My v tom „blázinci“ i navíc bydlíme již asi 7. rok. Letí to strašně. Rodina ale naštěstí sportem žije také, oba moji kluci rovněž hrají (to není novinka…) a manželku jsme už pobláznili také. (smích) Jezdí s námi i na zápasy. Není tudíž co řešit, ani neměla na vybranou. (smích) Teď vážně, někdy je toho fakt dost, to přiznávám. Takže se snažím najít doma vhodnou kompenzaci. Kluci už nás ve svém věku skoro nepotřebují, takže někdy i něco vymyslíme a rychle pryč z areálu.

V hokejbalovém prostředí už toho máte hodně za sebou, nepřál byste si například v budoucnosti zkusit trénovat mládežnickou reprezentaci?

To je strašně těžká otázka na upřímnou odpověď. Řeknu to takhle. Nezačal jsem před devíti lety trénovat mládež v Dobřanech jen kvůli tomu, abych byl koučem reprezentační mládeže, i když by to mělo být pro každého kouče největší ocenění. Práce v klubu je pro mě denní droga, to je jasné. Je také jasné, že pokud trénujete v klubu, řídíte ho a chcete, aby byl úspěšný a aby fungoval - na malém městě obzvlášť, pak nemůžete být jen trenér. Je totiž okolo toho všeho moře práce. To jsem asi neřekl nic nového. (smích) Reprezentace má v tomhle své výhody, na srazy vám přijedou kluci, ti Top z celé republiky a všichni tzv. chtějí, navíc máte možnosti i náhrady. Na druhou stranu reprezentace a to jakákoli, je pojem, obrovská zodpovědnost a působit v ní je čest, to bez debat. Každý by si ji měl vydobýt a zasloužit. Prostě obojí má svoje specifika. Hypoteticky, když bude nabídka, budeme se jí v klubu zabývat a řešit ji. Je to tedy jakési lákadlo, ale aktuálně to pro mne není tak, že být trenérem ČR, je moje vyslovená touha. V Dobřanech jsem totiž maximálně spokojený a na své kolegy Matouška, Pokorného, Chvojku, Úbla a na všechny kluky z kabiny nedám dopustit. Vážím si jich!

Máte na srdci něco, co byste chtěl říct závěrem?

Nejen celé hokejbalové komunitě bych chtěl popřát pěkné pohodové Vánoce a hodně štěstí, zdraví a úspěchů v roce 2016!