S holkami z realizačního týmu chodíme spát jako poslední a první vstáváme, vypráví Anna Kuželová

Na šampionátu ve Švýcarsku obhájila ženská reprezentace stříbro. U obou těchto úspěchů byla v pozici vedoucí družstva Anna Kuželová, která si stejný cenný kov přivezla i jako hráčka před devíti lety. U hokejbalu ale působí ve více oblastech a nejen o tom prozrazuje více.

Zlato jsem si přála i pro hráčky, které tomu věnují tolik let

Aničko, červnového šampionátu ve Švýcarsku jste se zúčastnila jako vedoucí družstva. V této roli jste také absolvovala mistrovství v Kanadě před dvěma lety. Můžete přiblížit, jak jste se k této pozici dostala?

Já to nazývám takovým last minute. Tři týdny před startem MS mi zavolal tehdejší trenér Karel Manhart, jestli bych s nimi neodletěla. S poděkováním jsem nabídku odmítla, protože jsem učitelkou a věděla jsem, že si nemůžu na konci června dovolit odjet ze školy, že mě nepustí. Hned po ukončení hovoru jsem si ale uvědomila, jakou nabídku jsem odmítla a okamžitě zavolala Karlovi zpátky, že to jdu u pana ředitele zjistit a zkusit. Bylo to náročné, pan ředitel byl proti mému odletu, ale neplacené volno mi přeci jen nakonec podepsal.

Ze Švýcarska jste si s týmem přivezla stejně jako z Kanady stříbrnou medaili. Jak se v průběhu těchto let obměnilo družstvo? A jak vzhledem ke složení obou týmů hodnotíte tyto úspěchy?

Finále na Mistrovství světa jsem zažila už třetí, v roce 2015 to byl pro nás obrovský úspěch, protože se jednalo o první stříbrnou medaili. Před dvěma lety v Kanadě a letos ve Švýcarsku už jsme ale po zlatu toužili daleko více a letošní finále bylo pro mě nejvíce hořké. Chtěla bych zažít tu vítěznou radost, ale vždy nám k tomu kousek chyběl. Úspěch to samozřejmě je, ale po finále to člověk cítí jinak než teď s odstupem času. Jádro týmu zůstává stejné, a to zlato jsem si přála i pro hráčky, které tomu věnují tolik let. Letos se k týmu připojilo několik hráček, které zažily domácí MS juniorek a na seniorském šampionátu rozhodně nehrály druhé housle.

Na šampionátu jste byla zaměstnaná celý den. Co obnáší práce vedoucího v průběhu této vrcholné akce?

Práce je dost, s holkami z realizačního týmu chodíme spát jako poslední a jako první vstáváme. Letos to bylo oproti Kanadě jiné v tom, že k nám přibyla Lucka Toušová. V Kanadě jsem totiž kromě jiného ještě tejpovala a řešila zdravotnické věci, což letos převzala právě Lucka. Na MS řeším finance a organizační věci, nahlašuji soupisky na zápas, chystám svačiny a věci v kabině, pomáhám trenéru Michalu Broulíkovi při zápase, byla jsem se zraněnou hráčkou v nemocnici, občas je potřeba něco zašít, vyprat a pověsit holkám věci, popřípadě pomoct Kanadě (Janě Baloušové Fričové pozn. redakce) s Luckou. Vzhledem k tomu, že jsme letos měli vlastního kuchaře, tak jsme byly k ruce i jemu, kromě všeho jsme tak ještě občas pomohly umýt nádobí nebo naskládat a vyskládat myčku. Deset dnů v jednom kolektivu je náročných, natož v tom ženském. Snažíme se tak být co nejvíc k dispozici také hráčkám, protože některé potřebují vyslechnout, popovídat si nebo třeba jen obejmout. Je toho dost, ale vzhledem ke krásnému okolí jsme si v odpočinkovém čase holek našly čas na dvě krátké procházky k vodopádům, na kterých jsme s Kanadou a Luckou trochu vyčistily hlavu, abychom měly sílu na to udělat po celou dobu šampionátu pro holky maximum.

Anna Kuželová (vlevo) s kolegyněmi z realizační týmu Janou Baloušovou Fričovou a Lucií Toušovou. Zdroj fotky: osobní archiv Anny Kuželové.

Mám ráda kolektiv lidí, který se u hokejbalu pohybuje

Před devíti lety jste byla ve Švýcarsku na prvním ženském šampionátu jako hráčka, a i tam jste se staly se spoluhráčkami vicemistryněmi. Vybavují se Vám vzpomínky také na toto mistrovství?

I v tomto případě nebyl můj odjezd jednoduchý. Z finální nominace jsem byla vyřazena, ale vzhledem ke zranění jedné z hráček jsem byla povolána zpátky do týmu, absolvovala jsem celou přípravu, nafasovala věci, ale neměla jsem jistotu, že na MS odjedu. Do poslední chvíle se čekalo, jak moc vážné zranění je a jistotu jsem měla až ve chvíli, kdy jsem s celým týmem seděla v autobuse směr Švýcarsko. Na šampionát vzpomínám ráda, hokejbal jsem hrála teprve dva roky a nevěřila jsem tomu, že bych se mohla tak rychle probojovat do reprezentace a bylo to pro mě velké překvapení. Měly jsme skvělý tým a bylo úžasné sledovat zkušenější hráčky, jak na takové akci fungují. Jela jsem tam spíše sbírat zkušenosti, i když se mi povedlo připsat si jednu asistenci. Věřila jsem, že se ještě v budoucnu do reprezentace jako hráčka podívám, ale vážná zranění mi překazila mé plány, a tak jsem ráda, že jsem se mohla vrátit v jiné roli.

V polovině července jste zamířila do České Třebové na CTM U13. Co je náplní dne trenérů, kteří se starají o mladé talenty?

Práce s nejmladší kategorií není vůbec jednoduchá, protože máme děti, jak se říká, stále za zadkem. Kromě tréninků chystáme v průběhu dne také svačiny a střídáme se v natáčení a ve focení, aby mohli rodiče děti sledovat alespoň touto formou. Ač se to dětem nelíbí, vzhledem k náročnosti tréninků, musíme i kontrolovat, jak se stravují. Některé by totiž byly schopné být celý týden na suchém rohlíku a suché rýži. Ošetřujeme bolístky, po večerech utěšujeme a zodpovídáme stále dokola stejné dotazy. Máme ale pokaždé skvělý tým trenérů, díky kterému bereme vše s nadhledem a úsměvem.

U hokejbalu se pohybujete už nějakou dobu a pomáháte mu v několika oblastech. Co Vás u tohoto sportu nejvíce baví?

K hokejbalu jsem se dostala v osmnácti letech měsíc před maturitou, kdy bych se měla učit a místo toho se začala prohánět po hřišti. V Ústí nad Labem totiž začal vznikat holčičí tým a já jsem se po deseti letech badmintonu rozhodla zkusit kolektivní sport. Hokejbal mi v podstatě obrátil život naruby. Chvíli jsem byla dokonce u svazu zaměstnaná na plný úvazek, jsem členkou Ligové komise, několik let jsem strávila v redakci, pomáhala jsem trénovat na klubové i svazové úrovni, pomáhám s tvorbou a opravou metodických materiálů, účastnila jsem se vrcholných akcí jako pomocník a letos se třeba chystám na Olympijský festival v Mostě. Je toho dost, ale v poslední době se trochu stahuji a dělám toho méně. Mám ráda kolektiv lidí, který se u hokejbalu pohybuje a jsem ráda za každou příležitost a zkušenost, kterou jsem díky tomuto sportu získala.