Kamarád z Kert Parku ho učil hrát hokejbal. Kdyby mě Dulava nepřivedl, dnes bych nehrál

/HVĚZDA SEMIFINÁLE/ Kladno – Na sběratelských kartičkách ze sezony 2003/04 byste ho sotva poznali. Tomáš Kudela byl tenkrát starší žák, v jeho rodném Vsetíně byl pořád sportem číslo jedna hokej.

Kdo by před téměř sedmnácti lety řekl, že ten neurovnaný kluk s přilbou, co mu padala pořád do očí, vlajícím dresem, otrhanými stulpnami a s upracovaným projevem bude jednou mistrem světa, několikanásobným šampionem ligy s Kladnem a podle jeho současného kouče Drahomíra Kadlece i jedním ze tří nejlepších obránců na světě. Vy ano? Ne? Ani on sám ne. Semifinále proti Plzni pomohl nyní rozhodnout i gólem a třemi nahrávkami. Řeč je o muži, jehož dnes živí sestavování map pro autonavigace. S Kladnem se však chce proti kamarádovi z dětství postarat o to, aby vrátil Kladno na mistrovskou mapu hokejbalové extraligy.

Vaše kartička s číslem 9, tehdejšími vašimi proporcemi a zarputilým výrazem je pořád k sehnání. Vzpomenete si, jak to tehdy ve Vsetíně začínalo?

(úsměv) V porovnání s dneškem je to úplně něco jiného. Na té kartičce jsou vidět mé úplné hokejbalové začátky. Když jsme tuhle sérii fotili, byla to moje první sezona. Hokej jsem hrál od třetí třídy, potom jsem absolvoval spoustu jiných sportů – fotbal, tenis, sportovní gymnastiku, nohejbal a tak různě. Hokejbal přišel až potom.

Hokejbal vás ale chytil patrně nejvíc.

I když jsem dělal jiné sporty, hokejbal jsem hrál paralelně na sídlišti. Byla to chodníková liga, kterou jsme mastili v každé volné chvíli po škole. Když začínal hokejbal ve Vsetíně, pár kluků od nás ze sídliště to šlo zkusit organizovaně. A po nějaké době se vrátili s tím, že je to super a nalákali nás ostatní, ať to jdeme zkusit.

To byla generace Trčky, Dědiče a Topolánka. Znal jste se s nimi už tenkrát?

Ještě to nebyla ta správná doba. Byli o dost starší a má generace je spíš Petr Dulava. On dnes hraje paradoxně za Kert Praha a můžu vám říct, že se dost těšíme, jak si proti němu zahrajeme ligové finále. Známe se asi od tří let a byl to on, kdo mě nejvíc nalákal na hokejbal.

Vidíte. Podílel se v podstatě na tom, že dnes hrajete extraligové finále, a že jste si mohl vychutnat pocity mistra světa. Kdyby vás v roce 2003 nepřivedl do vsetínského hokejbalu, dopadlo by to podle vás stejně, že byste k tomuto sportu přičichl a vydržel u něj dodnes?

To nemám nejmenší tušení. Nebýt Petra, asi bych se k hokejbalu nikdy nedostal. Třeba bych dělal úplně jiný sport, ale to je těžké říct. Víte, jakmile jsem začal hokejbal hrát, měl jsem kolem sebe skvělou partu lidí. Proto mě hokejbal chytl.

Když se podívám na kartičku z mládí, tak mě vždycky pobaví

Na kartičkách jste ze Vsetína jen čtyři. Takže jste si je tehdy nechali udělat?

Ano, dělali jsme i týmovou fotku, ta je myslím z druhé strany kartičky. Potom byla možnost udělat si za příplatek i jednotlivce, a tak jsme do toho šli jen my čtyři.

Máte jí dodnes schovanou?

(úsměv) Mám. Bude někde v krabici, protože doma nemám žádnou vitrínu. Občas se na ní podívám, jak jsem tehdy vypadal, jaké to bylo a pokaždé mě to pobaví.

Ptám se proto, že jste tehdy začínal na hokejbale společně s Matějem Ščotkou, bratrem slavnějšího Jana hrajícího dnes extraligový hokej za Pardubice. Znali jste se dobře?

Znám je oba od dětství. Matěj se mnou hrával a byl velice dobrý, chodíval i na hokej. Kvůli zdravotním problémům skončil obecně se sportem a dnes mu bude konec někde v zahraničí. Ale to si nejsem jistý. Vím, že pracoval v Anglii. Každopádně Honza s námi také chodil na hřiště na sídlišti. Vypracoval se, měl i talent a dotáhl to daleko. Ale proč bych to vlastně říkal takhle. Jeho kariéra je teprve na začátku, může se posouvat a on se může ještě ohromně zlepšovat. Baráž musela být pro něj i klub hodně nepříjemná, ale jsou to také cenné zkušenosti.

V Kladně máte celou vsetínskou a moravskou legii. Honzu jste do extraligy nelákal?

On chodí každý rok hrát ve Vsetíně tradiční turnaj Stoupa Cup. Působí tam, zahraje si. Je i výborný hokejbalista, ale ligu by nejspíš hrát asi nešel. Nechci však mluvit za něj. Ovšem bude to mít také určitě ošetřené ve smlouvě, že by další sporty kvůli riziku zranění provozovat neměl.

(Hokejbalové začátky Tomáše Kudely)

Snažím se na své úrovni neustále držet, vše je ale pomíjivé

Vsetín se stal líhní výborných extraligových hráčů i reprezentantů. Ale také vítězů české ligy s Kladnem. To si tehdy asi nikdo z vás v roce 2003 neuměl na placu za domy představit, že?

No... (smích) Vidíte to, to je docela zajímavá souvislost. Ale když jsem šel hrát hokejbal, tihle starší kluci Trčka i Topolánek už tam tehdy pomalu ale jistě byli. A naše generace k nim ohromně vzhlížela. Pamatuji si, když Čeňa hrál ještě za Třinec a „Topol“ hrával za Vsetín. Když se potom všichni sešli v Kladně, dobře se o tom vědělo. Už tenkrát platili za obrovské hvězdy. Snažili jsme se o spoustu let později dokázat to, co se podařilo těmto personám. Když jsme se s Ondrou Pražákem také dostali do kladenského mužstva, v prvé řadě to byla zásluha kluků, kteří už v klubu působili. Udělali naší základně strašně dobré jméno a zadruhé nás doporučili. Takže tam byla dobrá vazba.

Je hodně zvláštní, že Kladno má zásobárnu tak skvělých hráčů až na druhém konci republiky a potom se většina z vás kvůli šanci přestěhuje, mění bydliště i zaměstnání. Je to vážně tak dobrá adresa?

Je to bezpochyby skvělá destinace. Hráč musí nejdřív ukázat, že týmu a klubu pomůže a osvědčí se. Věřte tomu, že kdyby byl takový Vsetíňák stejný dobrý jako Kladeňák, spíš dostane prostor domácí hokejbalista. Kluk odjinud musí prokázat, že je lepší, má dobrou výkonnost a bude platný pro mužstvo. Hráči se proto vybírají dost pečlivě.

Trenér Drahomír Kadlec v žertu říká, že když jste se poprvé objevil na kladenském stadionu, přišel mu do rukou vysoký, poměrně neohrabaný kluk. Od té doby se také dost změnilo, že?

(smích) Hrozně rychle jsem všechno musel pochopit a zjistil jsem, že hokejbal je o něčem jiném. Ze začátku jsem nikdy nikde nepoznal takový styl trénování a intenzitu i kvalitu tréninků. Neměl jsem to zažité a musel jsem se té dřině přizpůsobit. Nezbylo mi asi nic jiného.

A jak moc jste se chtěl přizpůsobit? Přidával jste si i mimo běžné dávky?

Jo! Musel jsem, nešlo to jinak. Tým byl tedy hodně silný už v té době. A pokud jsem chtěl hrát, musel jsem si máknout a dobře se připravit. Věděl jsem, že budu muset víc běhat a být lepší než ti ostatní kluci. Pan Kadlec ale nikdy nikomu neříkal individuálně, kde by měl přidat. Jeho tréninky jsou už samy o sobě ohromně kvalitní. Každý sám si musel říct, co potřebuje a jak vůbec vidí svou hru. Nikdy to nebylo tak, že by za mnou přišel a řekl – pracuj víc, máš špatnou střelu. Na tréninku vám říká, co by se mělo dělat líp, ale je na každém, zda si to vezme k srdci. Všechno, co mi řekl během tréninků, jsem vždycky pozorně poslouchal a snažil se na nedostatcích pracovat.

Očividně se to povedlo, když o vás prohlásil, že patříte mezi tři nejlepší beky světa. Potěšilo vás to?

Vždyť já jsem ještě pořád ten kolohnát z prvních roků v Kladně. (smích) Teď vážně. Potěšilo mě to, byť už je to nějaký pátek od chvíle, kdy to prohlásil. Ale snažím se na své úrovni pořád udržet. Že řekl taková slova, ovšem neznamená, že by mě to výrazně změnilo, nebo jsem začal hrát jinak a měl to na „salámu“. Všechno je pomíjivé. Jednou se o vás mluví v absolutních superlativech, získáváte tituly, ale zároveň to za rok může být úplně jinak. Můžete se zranit, přestanete hrát a nikdo o vás najednou ani neví.

Moje přítelkyně?! Vždycky komentuje zápasy a vymýšlí taktiky

Říkají o vás, že jste hodně skromný, ale máte někoho, kdo vás drží při zemi?

Myslím, že už je to dané výchovou rodičů. Jsem rád za to, jak mě naši vychovali a držím se toho.

A kdo je vaším přirozeným kritikem?

Moje přítelkyně?! Vždycky komentuje zápasy, vymýšlí taktiky. Ona tomu rozumí. (úsměv) Baví mě povídat si s ní o hokejbalu. A zároveň mi vždycky řekne, když nehraju dobře. Ona to moc dobře vidí.

A stává se, že má ohledně špatných výkonů pravdu?

(smích) Těžko se to přiznává. Ale někdy určitě má. Rozhodně se nad tím někdy zamyslím. Znáte to. Zápas dobře vidí z pozice diváka, a tak to také vnímá, což je jiný pohled, než ze střídačky.

Dnes už máte spoustu titulů, jste hotový hráč a chválí vás ze všech stran. Ale jak jste si připadal, když jste přicházel na první sezonu do Kladna?

Musím říct, že jsem měl velký respekt. Jak už jsem říkal, v týmu bylo hodně známých a dobrých hráčů. Choval jsem k nim obrovskou úctu, a proto jsem si řekl, že musím vážně hodně makat, abych byl lepší a postupně, jak jsem na sobě cítil, že se zlepšuji, přicházelo i sebevědomí. Opravdu se vám hraje úplně jinak, pokud na sobě cítíte herní sebedůvěru. Dovolíte si najednou úplně jiné věci. Když kluci z týmu vidí, že to jde a jste fakt dobrý, přicházel respekt také od nich.

Upřímně, pomáhalo vám, že máte v klubu parťáky z Moravy?

Rozhodně jo, protože mě tam přivedl právě Michal Trčka. Ale nejvíc jsem byl během té doby v kontaktu s Liborem Topolánkem. Bydlel v Praze, já už tenkrát také a do Kladna jsme dojížděli spolu. Trávili jsme spolu moře času i mimo hokejbal. Libor mi dal vážně hodně moc zkušeností. Často jsme spolu probírali i taktiku, jak být chytřejší a lepší na hřišti. Jeho rady byly do začátku strašně platné.

Snažím se jít příkladem spíš na hřišti, tam bývám impulzivnější

Dnes máte v Kladně obří partu Vsetíňáků a Moravanů vůbec. Čekal bych, že budete v kabině dost slyšet díky moravské nátuře, ale prý jste tou klidnější částí šatny, zatímco takovými „čertíky“ jsou spíš praví kladenští borci. Je to tak?

To můžu potvrdit a myslím si, že je to dané i tím, že když člověk přijde z Moravy, rozkoukává se v novém prostředí, kde nikoho moc nezná. Je klidnější a projeví se až časem a snaží se zapadnout. Nemůžete si prostě hned vyskakovat.

Ale několik z vás je v klubu už dlouho.

To záleží také hodně na povaze. Patřím ke klidnějším lidem, ale třeba Ondra Pražák zapadl úplně dokonale mezi mladé Kladeňáky. On je přesně ten „čertík“, jak jste říkal. Je pojítkem mezi Moraváky a Kladeňáky. Já se snažím jít příkladem spíš na hřišti, tam bývám impulzivnější.

Když jsme zmínili jméno Libora Topolánka, je potřeba si říct, zda pro oba kluby ve finále – jak pro Kladno i Kert Park Praha – bude o to emotivnější. Souhlasíte?

Pro Kert Park rozhodně ano. Oni to mají čerstvé, protože Libor v jejich barvách působil ještě v této sezoně. Takže to bude intenzivnější. V našem případě platí, že už ho půlka týmu nezažila.

A jak moc pro vás bude speciální právě souboj proti Petru Dulavovi, jenž s vámi začínal?

Známe se opravdu velice dlouho a on to v hokejbale také neměl zrovna lehké. Dojížděl i do Letohradu, potom se přesunul do Prahy, kde kvůli pracovnímu vytížení nestíhal ani pořádně trénovat. Ale obdivuju ho. Přestože nestíhal trénovat, vypracoval se mezi jednoho z klíčových hráčů Kert Parku. Během play off hraje v obrovské pohodě a formě. A sám jsem zvědavý, jak to proti nám potvrdí. (usmívá se)

Dostanete se na hřiště i proti sobě?

Petr hraje post levého obránce, takže přímo proti mně. Hraju pravého obránce, takže se asi tolik nepotkávat nebudeme. I když on také rád zaútočí, čili se na mé straně třeba párkrát objeví.

Kamarádství tedy půjde stranou, že?

To rozhodně, u mantinelu si nic nedarujeme.

Celkově je zajímavé sledovat problematiku ledovců

V Praze přitom oba žijete. Zlákala vás do Prahy ze Vsetína právě blízkost hokejbalového angažmá v Kladně?

Ve Vsetíně jsem tehdy dodělával gymnázium a ve stejný okamžik jsem dostal nabídku hrát za Kladno. Přemýšlel jsem o tom, nechtělo se mi ještě pracovat, a tak jsem začal studovat a kombinoval jsem hokejbal se studiem.

A velice úspěšně. Dnes se věnujete mapám a kartografii.

Přesněji se teď zabývám navigačními softwary. Je to velký řetězec. Každý segment dělá něco, ale já mám na starost mapové podklady a hlavně mapová data. Mým úkolem je to, aby data byla spojitá a vše fungovalo. A aby linie, reprezentující například silnice, měly správné vlastnosti. Takže i rychlost, názvy ulic, pracujeme také se satelitními snímky. Nahráváme si také i svá data se speciálně upravenými vozy, s nimiž jezdíme na různá místa v Evropě. Ale není to to samé, co dnes dělá například Google, nebo Seznam. Věnujeme se především autonavigacím.

Co vás ke kartografii vůbec přivedlo? Co vás chytilo natolik, že jí máte tak rád a živí vás?

Byl to zeměpis na střední škole. Měl jsem ho jako jeden z předmětů, co mě bavily. A když jsem přemýšlel o studiu na Karlově univerzitě, napadla mě geografie. Udělal jsem přijímačky, vystudoval jsem, ale původně jsem se zaměřoval na jinou oblast a kartografii si nechával bokem. Dělával jsem spíš fyzickou geografii, do níž spadá meteorologie, hydrologie a další obory. A když jsem postupně při studiu hledal brigády, měl jsem štěstí, že jsem vždycky narazil na kartografii. Potom už jsem u toho zůstal. Když jsem dodělal školu, měl jsem přehled v pracovních nabídkách. A aniž bych to měl úplně v plánu, skončil jsem právě u tohoto odvětví.

Co vás vůbec na mapách nejvíce fascinuje?

Sledování krajiny z perspektivy a proměnu krajiny v čase pomocí satelitních a leteckých snímků. Je zajímavé porovnat si záznamy deset či pět let staré. Jsou tam viditelné velké změny, krajina se dnes velice rychle mění. Baví mě to sledovat. V práci se musí navíc data každého čtvrt roku aktualizovat. Pořád sledujeme, co je nového, kde se co postavilo a předělat to do správné podoby.

Přišel jsem dlouhodobým zkoumáním na nějakou zvláštnost?

Celkově je zajímavé sledovat problematiku ledovců, jak ustupují v dlouhodobém časovém horizontu. Nebo jak mizí tropické pralesy. A jak se rozrůstá zástavba na úkor lesů. To všechno na satelitním snímku uvidíte detailně.

Je otázka, zda vás to fascinuje, anebo děsí.

Musí se hledat správné řešení. Najdete spoustu odborníků, kteří se tím zabývají, ale zároveň se globální problémy dostávají do povědomí veřejnosti. Pokud bude současná situace pokračovat nastalým tempem, musíme najít vážně tu nejlepší cestu. Jsou různé přístupy, ale musí se najít shoda na tom, jak dosáhnout výsledku a udržení. Dnes se to řeší omezováním výfukových plynů, zastavením kácení lesů. Od dob průmyslové revoluce je vidět nárůst skleníkových a výfukových plynů. Existují grafy sledující znečištění atmosféry.