Hokejbalové dynastie díl první: Z ústeckých ulic dobývali velký svět!

Ústí nad Labem – Těch kluků tenkrát tolik nebylo. A ani jich tolik nebylo potřeba. Byli rádi za hokejku, balónek naplněný vodou a něco, čemu se dalo alespoň vzdáleně říkat dres a stačilo, když se jich na hřišti sešlo osm. Pojmenovali se Severka.

Severka Ústí nad Labem spustila vůbec první velkou titulovou dynastii na domácí scéně. Byli dobří, měli styl, vyznali se v taktice a hlavně – byli nezastavitelní. Oni se vyhřívali na výsluní, zatímco konkurence byla na míle daleko. Udělat pět titulů v řadě? Komu se to dnes poštěstí! „Ale pozor! Nebývalo to tak, že bychom dokázali vyhrávat úplně všechno. Za sezonu jsme se třeba třikrát až čtyřikrát nechali nachytat,“ říká Patrik Cerman, duše ústeckého hokejbalu a člověk, který tehdejší tým pomáhal dát dohromady. „Byli jsme ovšem tak silní, že jsme si během těch prvních šesti sezon byli jistí, že vyhrajeme. Jen v roce 1995 jsme byli sakra překvapení, když vyhrála Jihlava.“

Všechno to začalo tam, kde bylo pro vznik hokejbalu nejlepší podhoubí – na ulici. „Tehdy nám chytal Honza Bartoš. Měl původně betony vyrobené z koberce, působilo to dost vtipně. Říkali jsme si, že tomu musíme dát kulturu, a tak kluci sehnali z hokeje našemu brankáři pravé betony, abychom nedělali ostudu,“ směje se Cerman při vzpomínce na začátky.

Stačilo „vyladit“ brankáře do tehdejší nastupující módy a pak jen nastoupit se soupiskou snů. Za ta léta se tu vystřídala spousta výborných hráčů. V bráně byli Bartoš, dvakrát se tu objevil i Libor Smetana. V obraně zářili Háva s Borůvkou. „Před nimi hrál Čaloun s Leošem Rakem. Ti nešli zpátky za půlku a čekali na další brejk, takže na bránění byli sami. Ale ti dva beci byli tak sehraní, rychlí a výborní, že to nevadilo. Zdirigoval jsem si je, sehraní jsme byli i s druhou obrannou dvojicí, a když na nás chodili tři na dva, rychle jsme dokázali vypíchnout balónek a jít zase dopředu,“ vyzdvihuje tehdejší spoluhráče Libor Smetana, brankář z mistrovské sezony 1993/94.

Přestože se na hrátky s mistrovským pohárem těšily postupně České Budějovice, Kovo Praha i Zlín, nikdo z nich neměl nárok. Sehrané a útočně laděné mužstvo si nenechalo házet klacky pod nohy v cestě za tituly. „Souhvězdí“ Severka vyvinulo obrovskou sílu a motivaci vyhrávat znovu a znovu. „Kovo Praha se do špičky propracovalo postupně, až v polovině devadesátých let. V době prvních let, když se hrálo ve čtyřech, se i obránci museli zapojovat do útočení a zastupitelnost a variabilita byla na vyšší úrovni než dnes,“ míní Cerman.

Hrával s námi i Tonda Hanzl, táta obou kluků, kteří dnes hrají hokej za Litvínov

V mužstvu se skrývala obrovská síla, odhodlání, chuť do boje a nezlomnost. A potom ještě několik důležitých faktorů, které pomohly vyhrávat ligu, která se tehdy hrála ještě bez play-off a systémem pouze dvoukolově doma a venku. „Navíc táta Patrika Cermana dělal starostu Severní terasy. Měli proto zajištěné hokejky i autobusy. To byl prvních úspěch. No a potom tu byli hráči, kteří dělali spoustu věcí – hokej i fotbal, byli velmi dobře fyzicky připravení. Měli výborně zmáknutou taktiku. V tom byly ty mančafty strašně silné,“ vyjmenovává důležité plusy mistrovských týmů Smetana.

„Byli to hračičkové, technicky zdatní, rozebrali vás a dávali góly do prázdné brány. Platilo na ně – být obětavý a trochu víc jim hru znepříjemnit. Před bránou je to bolelo. A takový Honza Čaloun i Leoš Rak tam nešli, když věděli, že dostanou ránu. Raději to hráli jinak,“ vypočítává. Tehdy z obránců byli vlastně útočníci, kteří ale na cestě zpátky k vlastní brance dokázali soupeře tak přitlačit, že hráč ztratil balónek, nebo se jej musel zbavit.

„To byla neuvěřitelně příjemná doba. Byl to rozkvět hokejbalu. Měli jsme v sestavě neuvěřitelně nadupané kluky, každý uměl něco. Třeba i Radek Hůja, nebo táta hokejistů Hanzlových Antonín. A taky mladý Honza Čaloun, kterému tehdy bylo nějakých devatenáct let. A s nimi Leoš Rak. Tým byl neuvěřitelně silný,“ vzpomíná Patrik Cerman. Na začátku se scházeli jen na malém plácku, hráli mezi sebou. Opravdové trénování přišlo až v 1993.

Brankář Smetana dá dohromady i tehdejší sestavu. „Nemůžete ani myslet vážně, že bych to ještě dnes nedal dohromady. To jsme byli já, Bartoš, Hrouda. První lajna byla Borůvka, Háva, Rak a Čaloun. V dalších byli Hosinger, Hnízdo, Cerman, Hůja, Pelant. Hrával s námi i Tonda Hanzl, táta obou kluků, kteří dnes hrají hokej za Litvínov. A s ním hrával ještě Hudec. Byl tam ještě Vlach, kterého si pamatuju, když dostal do tváře v Hodoníně a soupeř se moc divil, proč za to dostal dvě minuty,“ ukazuje svou neuvěřitelnou paměť, kvůli níž se mu přezdívá chodící hokejbalová encyklopedie.

Čaloun utíkal z hokejového tréninku na hokejbal

„Společně k nás titulům vedla láska a touha být nejlepší,“ vysvětluje Cerman počátky zářných let Severky. Ústecký hokejbal, to je spousta skvělých jmen. Jedním z obojživelníků, kteří dokázali dosáhnout na titul, byl Radek Hůja. Hokejovým povoláním gólman, v hokejbalu však útočník se skvělou střelou i nahrávkou.

„Občas jsme si o gólmanských věcech něco málo říkali. Ale nebylo moc co. Radek byl štíhlý kluk, já byl vždycky medvěd. V té době jsem měl nějakých 125 až 130 kilo. Na tu váhu jsem byl docela mrštný, ale dnes už chytám tak, že si stoupnu a čekám v místě, kam to přijde. Radek mi tak sice mohl říkat, co mám dělat, když jsem to ovšem reálně dělat nemohl. Musel jsem chytat tak akorát na to, jaký jsem zrovna byl,“ přidává historku k dobru Libor Smetana.

„Radek patřil do nejužší špičky hráčů. Jeho hra spočívala v komplexnosti. Byl nesmírně pohyblivý a pracovitý. Uměl zabrat dopředu i dozadu. Měl přihrávku a uměl dát gól. Dovolím si říct, že to byl on, kdo udělal Honzu Štěpánka špičkovým hráčem. Vzal si ho pod křídla a udělal z něj skvělého borce,“ zdůrazňuje Patrik Cerman.

„Já dodám už jen to, že byl taky neskutečný kapitán. Prostě perfektní hráč,“ přidává se současný trenér a někdejší úspěšný hráč Ústí Jaroslav Pavlík.

Mladý Jan Čaloun byl součástí hvězdného mužstva a motorem úspěchů. „Už tenkrát byl skvělý a z hokejového tréninku vždycky utíkal na hokejbal,“ přidává Cerman. Smetana si dokonce vybavuje to, proč ho brankáři neměli rádi. „Když jsme hráli v Hodoníně, Honza Čaloun dal šest gólů. Výjimečné na tom bylo to, že každý vstřelil do jiného místa. Jeden nad lapačku, další na vyrážečku, potom jeden pod lapačku. Šel i třikrát sám na brankáře. Říkám mu – dej to nahoru, gólman má volný „víko“. Potom třikrát nedal a my se divili proč. On přišel a řekl: Proč bych mu to dával na lapačku, když tam už jsem gól dal a chci mu to dát mezi nohy. Byl hodně nebezpečný,“ dodává.

Leoš Rak udělal v roce 1992 neuvěřitelných 92 kanadských bodů!

Legendární Leoš Rak měl na titulech hned dvojí podíl. K prvním dvěma přispěl jako hráč. „Měl neuvěřitelný přehled. A pokud něco zkazil, nenechal se odbýt a prostě dokázal udělat jinak. Vždycky uměl nahrát tak, že vás vystavil do vyložené šance. Leoš uměl hrát hokejbal hodně hlavou, i když nikdy nebyl nejrychlejší atlet. Měl předvídavost, výběr místa, uměl si i naběhnout. Ač byl v uvozovkách líný na návrat do obrany, jeho genialita vynikala ve výběru místa,“ připomíná Cerman. Od sezony 1993/94 se na dynastii podílel geniální strategií a koučováním.

„Byl to hlavně kouč. Měl úžasný cit pro výběr hráčů, uměl vždy stanovit taktiku. Bylo to šité i na kluky, které ho provázeli jeho trenérskou činností. Skloubilo se to, že měl výborné hráče a on byl skvělý trenér. Nikdy o sobě nepotřeboval dávat vědět, byl velice přemýšlivý,“ vytasí Pavlík o již zesnulé trenérské legendě, která je zároveň inspirací pro jeho práci.

Společně s Čalounem tvořili těžko udržitelný tandem. On jako zkušený harcovník, Čaloun jako nespoutaný mladík se zabijáckým instinktem. Zkuste si tohle duo zastavit. V dobách jejich největší hokejbalové slávy nemožné! „Vzpomínám si, že Leoš v roce 1992 udělal neuvěřitelných 92 kanadských bodů a Honza nastřílel čtyřicet gólů. S takovou silou se prohrávalo opravdu jen velmi těžko, když se navíc sešel kompletní tým,“ dodává Cerman.

Gigantický podíl na dalším titulu měl i nezapomenutelný gólman. Liboru Smetanovi se tenkrát říkalo cestovatel, nebo žoldák. Vyhrál totiž o mnoho později tituly i s dalšími několika kluby. Nechal se zlákat proto, že z ústecké skvadry tehdy bylo do reprezentace nejblíž. „Hrál jsem v té době za své Kladno a do Ústí jsem měl střídavé starty. Ústí mě chtělo na přestup, ale já byl srdcem Kladeňák a chtěl jsem s ním také postoupit. Byl jsem tehdy na devadesát devět procent přesvědčený, že soutěž vyhrajeme. A tak jsem si šel do Severky pro zlatou medaili z extraligy,“ usmívá se.

„Má s námi dva tituly a dodnes je to pro mě člověk, s nímž si o hokejbale nejlíp popovídám. Ví spoustu věcí a pamatuje si snad úplně všechno z našeho sportu. Jako hráč byl trochu kontroverzní v tom, jak vypadal a jak se choval. Ale jednoznačně patří mezi tu nejužší špičku brankářů, jak jsme v Česku kdy měli,“ oceňuje jeho přínos. Cermanovi se na jeho hře líbilo hlavně to, že dokázal skvěle dirigovat obránce. „Vždycky říkal – hrajte tak, jak říkám a já všechno ostatní chytím. A jak řekl, tak to bylo. Tak sebevědomého gólmana a s takovou zkušeností jsem nepoznal nikde jinde,“ pokyvuje uznale.

Smetanu si na poháru mistrů spletli s masérem, nakonec vyhrál cenu pro nejlepšího gólmana

Libor Smetana byl v brance mohutný a tři tyče za ním spíš mizely. Soupeři si jej dobírali, pošťuchovali ho a chtěli rozhodit. Nic z toho neplatilo ani před zápasem, ani v jeho průběhu a ani po jeho konci. Vždy odešel jako vítěz. „Dobře si vzpomínám na historku z Villachu na Poháru mistrů. Přijeli jsme tam, soupeři si mysleli, že při své figuře bude masér. Když viděli, jak pořád do něčeho „remcá“, tušili, že bude asistent trenéra. No, a když se postavil do brány, smáli se mu. Po dvou až třech zápasech bylo jasné, že cenu pro nejlepšího brankáře nemůžou dát nikomu jinému. První gól dostal až v semifinále a od té doby žádný. Finále jsme vyhráli 2:0 a výkony, jaké tam předvedl, byly neuvěřitelné,“ smeká před jeho umem Cerman.

„Já dodám ještě jednu důležitou věc. První dva tituly byly takové, že jsme museli každého vyloženě přestřílet. Ale Libor byl první velkou brankářskou osobností v Ústí,“ vysekl další poklonu. Smetana vyhrál dohromady pět ligových titulů. Tím se nemůže pochlubit žádný jiný brankář.

„Vezměte si, že třeba kluci ze Zlína a Sudoměřic nás tehdy také honili. Dodnes mají šest nebo sedm stříbrných medailí a nikdy se jim to vyhrát nepodařilo. Takže je to ohromně cenné. A mně se medaile povedla na první pokus. Ústí v tu dobu bylo i finančně zabezpečené. Dostával jsem na cestu i na jídlo. Byla to příjemná hezká zlatá medaile i příjemné zkušenosti,“ pomrkává s lišáckým úsměvem Smetana a dodává, jak se soupeři snažili přijít bizarně na to, jak ho překonat.

„Pořád říkali, ať balónek střílejí po zemi. A já si myslel, co je to za blbost, že jsem ještě neviděl gólmana, co by měl lepší vršek než spodek. Třeba vyklekávání u tyček je podle mě také nesmysl. Ale fakt je, že když už jsem byl za zenitem a pomáhal se týmům dostat do extraligy, stalo se, že jsem přijel do Brna, kluci mě viděli a říkají – čau, jé, ty si zase tady. Tak to dáme jen jeden gól.“

Ve svých nejlepších letech měl u protihráčů obrovský respekt. Nikdo už si na něj nedovolil. Přestože neatletickým zjevem budil rozruch, vybudoval si v lize jméno a patřil u střelců do škatulky méně oblíbených gólmanů. „Vždycky jsem byl schopný do rány strčit i hlavu, jen abych nedostal gól. Soupeř mi pak klidně dal i hokejkou do přilby. A pak už přišla éra nových mřížek. Zkoušeli vás rozhodit, nebo píchat i dozadu za betony,“ vybavuje si.

Bylo to o partě, během tréninků jsme například dělali soutěže o pivo

Jen jediná kaňka je na jinak oslnivé titulové jízdě. Rok 1995, kdy dosavadní krále sesadila právě Jihlava. „Tehdy se v klubu měnily generace, takže jsme skončili tuším až sedmí. Ale mělo to svůj účel,“ říká Cerman. Záměr to vážně splnilo. Rak do klubu napumpoval mladou krev včetně Jaroslava Pavlíka. Dravci lačnící po úspěších hned následující rok vyhráli znovu ligu a dlouho dobývali čelo extraligy.

Ještě jeden faktor, proč byla Severka tak zářná. Nechtěla se naučit prohrávat, dokázala táhnout za jeden provaz a bujaře slavila tituly. „To víte, že jsme to dokázali pořádně. Moc si z toho nevybavím, ale každopádně tam vždy zněla nejedna legendární klubová píseň. Jen po mně nechtějte, abych jí zpíval,“ zasnil se Cerman, který má podíl na několika mistrovských pohárech.

Přestože družina hokejbalových dříčů byla solidně vyladěným strojem na úspěšná tažení, vždy platilo spojení, že Severka rovná se odhodlání, elán a hlavně sounáležitost. „Když jsme vyhráli titul v roce 2006, měli jsme tu kluky, co dojížděli i přes půl republiky. A trávili jsme spolu čas. Je to o té partě, když spolu čas trávit chcete a to my jsme chtěli. Bavili jsme se hned po zápase, šli jsme na pivo. Během tréninků jsme dělali soutěže o pivo. Tehdy to k tomu patřilo a partu to stmelovalo,“ uzavírá Patrik Cerman. U dnešních mužstev mu podobný duch týmů chybí. Rád by jej viděl znovu. Bude to v budoucnosti zase v ulicích Ústí nad Labem? Poslední titul tu pamatují z roku 2006. Hráči za něj po vzoru NHL dostali pamětní prsteny.