Lodní deník, den 7

I kdyby dneska padaly trakaře a žáby bušily pěstí o skály, zpráva dne je jedna jediná - porazili jsme Slovensko a jsme ve finále...

Poklidně snídáme o deváté, žádný stres nebo honička. Trénink na travnatém placu vedle fotbalového stadionu není dnes nijak svázán, každý má dostatek prostoru, aby se na důležité utkání dokázal připravit a zkoncentrovat.

Potkáváme Slováky a vyráží nám dech - "Doufáme, že dneska vyhrajete!" a "Fandíme Čechům, mají sympatický tým." - to jsme skutečně nečekali, klobouk dolů za projevenou přízeň...

Odpoledne se odpočívá, první borci nastupují pod kouzelné paže maséra Zdena, který se po nepříjemném zážitku zotavil a vrátil se po dnu volna k nám.

Ještě nedlouho před zápasem není jasno, jestli Trky s poraněnými třísly naskočí, nebo ne - nakonec má zelenou a nastupuje do druhé lajny.

Fantastický pohled je do hlediště - dorazila hojná podpora ze všech koutů republiky a bylo to znát. Fanoušci se nedali zastrašit domácí početní převahou a vytvořili týmu výtečné zázemí a atmosféru. Znovu jde klobouk dolů - podruhé v jednom dnu.

Po skončení utkání jsme byli mírně zklamáni - bučení diváků při státní hymně, to se prostě nedělá. Při podávání rukou by si měly potřást pravicemi i realizační týmy, nejen hráči - ale na tom už koneckonců nesejde.

Těšíme se z maličkostí - a tvrdě vydřené finále s Kanadou, to je maličkost jako...