Za sedmnáctku! Máme v kabině „Topův“ dres. Něco jsme mu slíbili a teď to plníme

/HVĚZDA ČTVRTFINÁLE/ Praha – Když Tomáš Fejfar končil s kariérou basketbalisty, byla jistota, že tenhle mladík doma dlouho lenošit nebude. Jen si to zkuste, když máte za domem hokejbalové hřiště a extraligový klub, který z něj udělal raketu nesoucí jej k hokejbalovým výšinám.

Otci přece jeho loňské druhé místo v kanadském bodování muselo udělat radost. To z něj dělá nejžhavější hokejbalové zboží i výstrahu pro soupeře, že ligová hřiště jsou zkrátka kdekoliv jeho teritoriem. Stejně tak mu musel zatleskat jeho sobotnímu hattricku do sítě jiného čtvrtfinalisty play-off Letohradu. Třemi ranami ze své „kulovnice“ ukázal jak se kosí jeleni.

O vás už se toho ví dost i díky tomu, že jste kometou posledních sezon. Ale proč jste vůbec skončil s basketbalem a jak se zrodil váš přestup do hokejbalového prostředí?

Basketbal už nedělám. Chybí mi, není na něj bohužel čas. Ale musel jsem skončit proto, že jsem se nepohodl s týmem, za nějž jsem hrál. Nedostával jsem tolik prostoru ve hře, nebavilo mě jen trénovat. Přestoupit mě také nenechali, a tak jsem se rozhodl raději skončit. Hned za domem mám hokejbalové hřiště Kert Parku Praha, tam mě vzal jednou kamarád a mě to chytlo. Vždyť jsem hokejbal předtím hrál za barákem. Vyzkoušel jsem si hru, byl tam zrovna Milan Kubíček, zeptal se mě, zda chci závodně hrát a já neváhal.

A jak jste rád, že jste dnes hokejbalistou, že?

Rozhodně jsem rád, ale mám neuvěřitelné štěstí. Na to, kam jsem se dostal. Na to, s kým hraji a to mi hodně pomáhá.

To možná ano, ale musíme brát v potaz, že jste přešel ze zcela odlišného sportovního odvětví. Přestup na vrcholovou úroveň v jiném sportu přece vyžaduje už určitý multitalent i atletičnost.

Hokejbal jsem opravdu hrál jen za domem a to si vezměte, že jsem na něj měl kvůli vytížení v basketbalu stále méně a méně času. Ale na druhou stranu mě to bavilo. Atlečtinost, o níž mluvíte, jsem si přenesl právě z basketbalu. Trénovali jsme dvakrát denně, což je obrovská porce oproti hokejbalu a moc mi to dalo. No a potom jsem si nejvíc vzal od Martina Kručka. On mi neskutečně pomohl, dal mi nejvíc. Když jsem se s ním začal bavit a zjistil, že potřebuje parťáka, tak jsem do toho šel. Dost jsem s ním byl.

Ale s hokejbalem jste přitom začal už v sedmnácti. Chopil se vás tehdy hned?

Zpočátku to tak nebylo, protože jsem šel do B týmu a trénoval hlavně s tamními kluky. Martin ovšem chodil i na tyto tréninky, tam jsem s ním navázal kontakt a chytil se ho.

Nikdy bych si nemyslel, že se v hokejbalu za tři roky posunu do širšího výběru národního týmu

Martin Kruček je výborný střelec i nahrávač. Je vidět, že jste si nemohl vybrat lepšího učitele.

(úsměv) Přesně o tom mluvím. Opravdu je to neuvěřitelné štěstí. Prostě jsem se Martina chytil, dával mi moc cenné rady, každé střídání mi říkal, co můžu zlepšit. Postupem času jsem se od ostatních spoluhráčů také přiučil nejen na hřišti, ale i na tréninku. Měl jsem možnost s ním individuálně trénovat, což bylo skvělé. A potom už přišli další top hráči Libor Topolánek i Tomáš Wróbel i další herně zkušenější borci. Moc dobrého jsem si od nich vzal. Ale musím přiznat ještě jednu věc.

Povídejte.

Kert Park tehdy neměl vlastní mládež, takže mezi mladými zela díra a nebylo tolik těžké se prosadit. Jenže přechod do mužů byl obrovským skokem. Najednou jsem poznal velikou konkurenci na všech postech. Takové prostředí se pro mě stalo dalším motorem pro zlepšování. S Martinem jsme zase přidali, vyšvihlo mě to až na mistrovství světa dvacítek. A musím zmínit ještě Davida Koryntu, jenž mi dělá osobního trenéra v posilovně. Jeho zapojení pro mě bylo velkým přínosem, moc mi pomohl.

O tom už jste v minulosti mluvil několikrát. Ale podívejme se na to z jiného úhlu pohledu. Snem každého hokejbalisty, hokejisty i fotbalisty je přijít do klubu, dostat se výš v hierarchii, hrát se zkušenými borci. A potom už následují samá pozitiva – reprezentace dvacítek i dospělých, druhé místo v kanadském bodování extraligy. To vše suma sumárum za rok a půl tvrdé práce. Co na to říkáte?

Je to vážně strašně rychlé, ale hrozně si to užívám. Jak je to rychlá jízda, stává se to pro mě motivem pro to, abych makal ještě víc a víc. Když se ohlédnu zpátky, nikdy bych si nemyslel, že by můj posun mohl jít v basketu tak šíleně rychle. A nikdy bych si nemyslel, že se v hokejbalu za tři roky posunu do širšího výběru národního týmu. Proto kolem mě vládne taková malá euforie, kterou ještě momentálně prožívám. A je to super. Ale v začátcích jsem těžil z rychlosti a atletičnosti přenesené z basketbalu. Nemůžete totiž srovnat dva sporty, kde se trénuje třikrát týdně a naopak dvakrát denně. Rozdíl ve fyzické připravenosti těla musí být opravdu patrný. To vidím jako mé obrovské plus, neboť nejsem natolik šikovný technicky jako kluci, co hrají hokejbal od malička, nebo přešli z hokeje. Je to dost vidět a já se hendikep snažím dohnat tím, o čem jsem mluvil a pracovat na nedostatcích.

Na začátku jsem vůbec netušil, co hokejbal obnáší

Když jste odcházel ve zlém z basketbalu, proč jste si nevybral jinou jeho herní variantu? Ať už streetbasket, nebo basketbal 3 na 3?

Jiné volby asi nebyly, ale tolik jsem o tom nepřemýšlel. Hlavně jsem chtěl něco dělat, nechtěl jsem „sígřit“ někde za barákem. Když už jakýkoliv sport dělám, chci ho dělat na nějaké dobré úrovni. Ty varianty, o nichž mluvíte, nenabízí tak vysokou úroveň. Vím, že existuje streetbalová liga, jenže tam chodí lidé, kteří se to naučili vážně hrát jen na plácku. To by mě nebavilo. Představte si, že jsem na začátku vůbec netušil, co hokejbal obnáší. Šel jsem si jen zahrát a tak rychle mě to tím sportem provedlo, že mě hokejbal prostě vcucnul. Jenže tátu můj úprk k tomuto sportu moc mrzel. Říkal mi – ježiši, co je to vůbec za sport, ten ani neznám. Když teď vidí, jak moc se mi daří v extralize i reprezentanci, je ve výsledku moc rád, že jsem tu změnu udělal. Ale hokejbal volbou číslo jedna nebyl.

Jako basketbalista jste si také zahrál za reprezentaci.

Nahlídl jsem tam. (úsměv)

Takže jste tušil, co vás v národním týmu hokejbalu čeká.

Hokejbalová reprezentace je zase úplně něco jiného. Těší vás to stejně, protože jdete reprezentovat Českou republiku a to je nejvíc, co vás může potkat. Ale v basketbalu se jednalo o velice mladé mládežnické kategorie, což se s dneškem nedá porovnávat. Na dvacítkách jsem si to uvědomoval víc a taky to tak prožíval.

Basketbal na vrcholové úrovni jste opustil. Je proto znát, že trénujete v menších objemech?

Nemůžu říct, že by se menší záběr projevoval na mém těle, ale tréninků je každopádně méně. O tom žádná. Přece jen, když máte dvakrát denně naordinované dávky dřiny s týmem i individuálně, tak tam musíte jít. V hokejbale máte tréninky, ale zbytek je na vás a záleží, jak se přinutíte. Proto je fakt velká výhoda mít kolem sebe takové kluky, kteří jdou a dělají zase něco navíc pro sebe. Ráno si řekneme, že jdeme trénovat. Tak oukej, jdeme. Momentálně přišel nový kluk Martin Pala, spoluhráč z dvacítek. Přišel do Prahy studovat, je to další kluk, co by byl nejradši pořád na hřišti, a tak je teď sparing partner. Takový člověk je právě pro tenhle sport důležitý. Spojí vás to a máte k sobě dobrého parťáka.

Takže jste více na hřišti než doma?

(úsměv) Bohužel ne, protože mám před maturitou a připravuji se i na její průběh. Ale zpočátku to tak vážně bylo, že jsem pobýval dost na hřišti. A snad to i něco přineslo. Víte, když jsem nechal basketu, docela jsem se nudil. Proto jsem potřeboval mít něco, pořád makat a něco pro sebe dělat. Hokejbal byl první možnost, a tak jsme hned nadhodili – jdeme střílet, běhat, jdeme do posilovny. Potřebuji mít před sebou cíl a důvod, proč to dělat.

Josef Česák je na tom fyzicky ještě lépe než já

A to říkáte, že nejste technický a šikovný hráč, ale na body vám to zatím stačí. Vloni jste byl druhý v bodování extraligy, což o vašem kumštu dost vypovídá. V klubové produktivitě jste letos stíhal i Tomáše Wróbela. To by vám mohli občas závidět. Stává se to?

Tak to zase není, ale když jsem se seznámil s kluky na dvacítkách, tak tam byly nějaké narážky. Ale že by to byla čirá závist, o tom nic nevím. (směje se)

Patříte mezi velice rychlé hráče a kdosi o vás prohlásil, že máte až nadpozemskou rychlost. Tak se pochlubte, jestli se najde vůbec nějaký hráč, jehož byste nepřeběhl.

Pozor, určitě jsou i ještě rychlejší hráči. Dokonce jsem na dvacítkách viděl, že starší hráči byli ještě rychlejší. V extralize jsem si pro změnu říkal, že starší borci nebudou mít tolik rychlosti, budu mít výhodu, ale bylo to naopak. Každopádně se najdou rychlejší hokejbalisté a já můžu jmenovat třeba Josefa Česáka z Pardubic. On je neuvěřitelný atlet, jeho rychlost je opravdu velká. I Martin Kruček je rychlostně zdatný. Ale Česák je na tom fyzicky ještě lépe než já.

Pojďme k extralize. Platíte za gólového hráče a v barvách Letohradu během čtvrtfinále narážíte na spoluhráče z dvacítek. Hodně si vás hlídají?

Co vím, jsou tam tři kluci z dvacítky a potom se znám i s Šimym (brankář Jan Šimara) a Luxík (Ondřej Lux). A je tam i trenér. Vím, že podle nás nastupovali, ale osobní stráž nemám. Měli jsme na sebe lajnu, co nás měla hlídat, ale Krůča je tak super hráč, že si ho prostě musíte hlídat a byl na něj vyvíjený vyšší tlak. Takže pro mě to taková zkáza nebyla.

Není zápas, kdybychom si na Libora nevzpomněli

Musíme se dotknout i jiného tématu. Hrajete v play-off i za zesnulého spoluhráče a reprezentanta Libora Topolánka?

Určitě jo. Je to hrozně cítit.... Prožíváme to asi všichni... (zarazí se) Jak jste to řekl, nahnal jste mi husinu... Se Sašou jsme nastupovali se sloganem nakresleným na tváři – hrajeme za sedmnáctku. Zvolili jsme si naše motto, protože jsme k Topovi měli opravdu blízko. Jak jsem ho za ten krátký čas stihl poznat a stihl jsem to opravdu hodně, utkvělo mi všechno v paměti. Ale nejen tím. V šatně máme jeho dres, jeho sedmnáctku, jeho fotku. Rozhodně za něj hrajeme.

Takže si připadáte, že je pořád s vámi. Máte proto zvýšenou motivaci konečně postoupit do finále?

Motivace tam je sama o sobě. A s „Topem“ o to větší. Něco jsme mu slíbili a začali jsme to plnit zápasem se Sudoměřicemi. Od té chvíle hrajeme za něj a můžu vám říct, že není zápas, kdy by si na něj nikdo nevzpomněl.

Přímo v kabině, to předpokládám, neřešíte.

Během zápasů určitě ne, koncentrujeme se tam každý na sebe. Ale někdy se to v šatně zmíní, i když to není priorita.

Rád bych ve Švýcarsku skloubil hokejbal a studium

Tomáši, zmínil jste, že budete maturovat, což vám také nějaký čas ukrojí. Kde studujete?

Právě se chystám završit studium na obchodní škole a mám sen pokračovat ve studiu dál. Samozřejmě je to teď časově náročnější, ale dá se to skloubit dohromady a všechno časově sedí tak, jak by mělo.

Kam se chcete posunout potom?

Rád bych zkusil vysokou školu stejného zaměření. Moje představa je namířená na Švýcarsko. Rád bych tam skloubil hraní hokejbalu za nějaký místní klub a studium. To by byla paráda. Zase bych okusil něco nového, fakt po tom toužím.

To sebou nese dva aspekty. Zkušenosti a inspiraci byste mohl čerpat od spoluhráče z národního týmu Jana Bílého. Druhá stránka skýtá riziko, že trenér David Kuna nejspíš nebude nadšený, že přijde o takového bombarďáka.

Myslím, že v klubu není nikdo, kdo by mi takový posun nepřál, nebo mi ho snad i zakazoval. Asi bych si to ani zakázat nenechal. Je to něco nového, co by mi mohlo otevřít další obzory.