Finálové (po)city: Kruček se vzpamatovává z obřích oslav, Bílý z vykloubeného ramena

/HVĚZDY FINÁLE PLAY-OFF CROSSDOCK EXTRALIGY/ Česko - Tak je to za námi. Páté finále dohráno, mistrovský pohár předán, oslavy v plném proudu, hráči sbírající se do práce po velkých výkonech na hřišti i po pijatice.

Martin Kruček - útočník HC Kert Park Praha

Zvedl telefon, hlasem působil ještě rozvrkočeně. Zdá se, že po zisku titulu „ztratil formu“ někde mezi gejzírem emocí těsně po vyhraném pátém finále a naším rozhovorem. Ale tenhle borec si velké oslavy po obhajobě právem zaslouží. V nejtěžší okamžik svému týmu pomohl ve třetím, čtvrtém i závěrečném zápase a zasadil Autosklářům rozhodující údery.

Jak se žije s pocitem dvojnásobného šampiona extraligy, Martine?

Náročně! Tak náročně, že jsem měl problémy jít dokonce dnes do práce. Opravdu tak náročné jsme to měli.

Oslavy tedy ještě neskončily?

Nooo... teď je mezi nimi taková maličká pauzička, ale určitě ještě nějaké přibydou.

Jak jste druhý titul v řadě oslavili?

Navázali jsme na loňskou tradici. To znamená, že jsme šli do hospody Srdcovka u nás na Lužinách a potom jsme jeli do centra vyfotit se u koně stejně jako vloni. A potom jsme brázdili různě centrem. To byla první část a druhá následovala hned další den. V pět nebo v šest ráno jsme se rozprchli domů a za pár hodin jsme se sešli na pokračování. U hřiště jsme měli grilovačku, pípu a byli jsme tam pomalu zase do rána. (úsměv)

Jak jste si to užil? Bylo to větší, než ten loňský titul?

Oslavy byly asi stejné. Vždycky když se něco tak velkého vyhraje, oslavuje se podobně, takže by se to dalo srovnat.

A pocitově?

Pro mě osobně to bylo těžší než loňský rok, protože už nám nestačilo hrát jen hokejbal, ale museli jsme tomu přidat ještě něco navíc, což jsme tomu nikdy nedávali. Bojovností a urputnou hrou jsme se nikdy neprezentovali a ty týmy nás tím dokázaly přehrávat. Vloni se to povedlo třeba Letohradu a letos Pardubicím, které na nás s tímhle záměrem nastoupily a viděli jsme, že to byla účinná zbraň proti nám. Nakonec jsme dokázali hrát úplně stejně, přidali jsme k tomu i hokejbal a vyhráli jsme.

Rád hraji hokejbal, a ne tyto skoro bojové sporty

Soupeř byl opravdu tak dobrý, našel formu v pravý čas, nebo vám hru tak znepříjemnil, že se finále táhlo až do pátého zápasu?

Řekl bych, že to bylo tím, co na nás pan Mašík vymyslel a naordinoval hráčům. Když nám někdo hru otráví a udrží s námi krok déle jak třetinu, potom se s námi vždycky dá hrát. A jim to vycházelo.

Trenér Mašík vás zná i z reprezentace, tudíž musel něco vědět o některých hráčích. Ale vy jste se přesto prosazoval.

Byl jsem ve správný čas na správném místě. Ale byl jsem bit jako řešeto. (úsměv) To rozhodně. Byl jsem trochu otrávený hrou, protože rád hraji hokejbal, a ne tyto skoro bojové sporty. Byl tam celý tým, všichni jeli a šlapali. Hecovali jsme se a říkali jsme si, že se nesmíme nechat otrávit, hrát naši hru a to, co umíme.

Jste po finále hodně pobouchaný?

Sekerky a další zákroky, to je vidět na každém hráči z obou týmů, co finále hráli. Ale tu největší památku mám pod obočím, co jsem dostal při posledním zápase.

Takže vás ve finále oslavy i bolely.

Moc to naštěstí nebolelo, ale hned po zápase mě kamarád vzal do Nemocnice Na Homolce, abychom to co nejrychleji zašili a mohl jsem se vrátit zpátky do víru oslav. Přijeli jsme tam, řekli jsme prostě jen - nic velkého, jen zašít, spěcháme. (úsměv) A byl jsem zase rychle zpátky.

V té euforii by si vás možná spoluhráči sešili i sami, že?

(smích) Je to možné, ale nebylo to tak hrozné, protože se s tím dal dohrát i poslední finálový zápas. Bylo to nakonec v pohodě.

Libor Topolánek je s námi v kabině pořád

Proběhl i nějaký mistrovský rituál?

Máme tam to focení, ale přece máme jeden svůj rituál od doby, co jsme přišli o Libora Topolánka. Vždycky si stoupneme okolo mistrovského poháru do kolečka na písničku Pár přátel stačí mít a zpíváme. Vloni jsme vzali trofej rovnou na diskotéku, zahráli nám tuhle skladbu a poslali jsme mu to vítězství tam nahoru. Tentokrát to bylo stejné. To je náš rituál pro něj, který dodržujeme.

Vloni se kabinou hodně skloňovalo jméno Libora Topolánka. Jak to bylo letos?

Bylo to stejné. I když nám teklo do bot, kluci i trenér připomněli, pro koho hokejbalové zápasy hrajeme a pro koho musíme vyhrát. Jeho jméno je s námi v kabině pořád.

Je to i pro vás stále tak srdeční záležitost?

Vždycky, když se o tom začneme bavit, nebo vidím kluky, kteří s ním kamarádili nejvíc a vídali Libora každý den i mimo hokejbal a viděl jsem na jejich tvářích i to, že jim pořád chybí a mrzí je, že tu s námi není, to dokáže člověka nabudit, aby bojoval za druhého.

Jan Bílý - útočník HBC Autosklo-H.A.K. Pardubice

Říká se, že ve finále hrajete a nevnímáte bolest. Něco podobného zažil i Jan Bílý, někdejší kapitán předloňských mistrů. V pátém finále skóroval i přes vážný hendikep ruky. Klobouk dolů! I díky tomuto počinu vyhrál kanadské bodování play-off o parník před ostatními, zato však bere „jen“ druhé místo v lize, což je druhý nejlepší výsledek v historii klubu.

Přebolelo už zklamání z finále, které jste překvapivě táhli až do pátého zápasu?

Zklamání už trochu přebolelo. Přece jen to bylo nejhorší na hřišti, když jsme dostali gól na 1:3 a člověk už věděl, tušil, že bude zle. Ale postupem času to bylo lepší a lepší, teď už to přebolelo a pomalu nám dochází úspěch, který jsme udělali. Když mám hodnotit celou finálovou sérii, tak je třeba říci, že to bylo dost vyrovnané a na to, jaký byl Kert Park favorit, tak k titulu měl nakonec každý z týmů padesát na padesát, což se ukázalo i v pátém utkání. Kdybychom dali přesilovkový gól na 2:1, mohlo být hotovo a všechno by bylo obráceně. Ale to jsou všechno kdyby.

Konec konců jste ovšem určitě pyšní na to, čeho jste letos dosáhli, protože sezona se po startu nevyvíjela dobře.

Asi je to tak, jak říkáte. Sice jsem u týmu zpočátku nebyl, ale začátek jsme dobrý neměli, postupně se to zlepšovalo. Největším faktorem bylo to, že se vrátil Fíla (obránce Petr Filip pozn. red.) a pomohl klukům, aby se zvedli, vyhráli pár zápasů po sobě a potom už se všechno nabalovalo. Vrchol jsme měli ke konci základní části a potom ještě ten velký obrat s Ústím nad Labem.

Dám vám stejnou otázku jako hvězdě finále z druhé strany. Byli jste ve finále opravdu tak dobří, měli skvělou formu, nebo fungovalo to, co vám naordinoval kouč Mašík?

Tušili jsme, co na Kert Park bude platit, což se nakonec i ukázalo a určitě jsme byli povzbuzení průběhem play off. Do finále jsme se zkrátka nedostali náhodou, protože nějakou svou kvalitu máme. Dokud nás hráči Kert Parku tolik nepřečetli, vycházeli nám přesilovky, hodně zápasů jsme tím lámali. Bylo to dané tím, že jsme hodně bojovali, hráli jsme týmově a byli jsme vyhecovaní z vyřazovací části.

Máte hodně bolístek?

Obouchanej jsem opravdu hodně. (úsměv) Musím se dát nejdřív pořádně do kupy.

Co budete po finále vůbec dělat?

Za hodinu jdu na florbalový trénink. (smích) Plán je jasný, budu pokračovat v přípravě s tímhle sportem. Už máme přípravu na novou sezonu.

Budu se opět věnovat florbalu, o reprezentaci ale rád zabojuji!

Takže vůbec nespíte a nejspíš ani tolik nestihnete zregenerovat.

Tenhle týden byl náročnější už jen kvůli sobotě, protože jsme druhé místo oslavili, nějak se to táhne, ale ještě mám také následky zranění ruky, takže musím trochu opatrněji s přípravou. Jinak teď budu hlavně s lidmi, co se točí kolem florbalu.

Po finále už můžete říci, jaký jste měl problém s rukou.

Měl jsem luxaci kloubu klíční kosti, jednoduše řečeno - vykloubené rameno.

A ještě jste s tím dohrál finálovou sérii. To jste vážně borec!

(úsměv) Nešlo to na sto procent, ale nějak to vycházelo.

Jak to s vaší kariérou bude dál? Dáte si další hokejbalovou pauzu?

Předběžná domluva je taková, že to bude ve stejném režimu jako v loňském roce. Tudíž se budu věnovat florbalu, v případě konce florbalové sezony se zase s Jirkou Mašíkem domluvíme a začnu zase s hokejbalem.

Trenér Mašík je teď také u reprezentace. Umím si představit, že vás přemlouval, abyste příští sezonu tolik nevypouštěl i vzhledem k tomu, že bude mistrovství světa v Bratislavě.

Měl jsem jet na reprezentační kemp, ale kvůli zranění ruky jsme se domluvili, že nemá cenu riskovat, abych stav ruky ještě zhoršil. Každopádně je tam nějaká domluva, jak to bude. Je výhoda, že je koučem národního týmu Jirka Mašík, ale nechci být nijak zvýhodněný! Pokud se na to nebudu cítit, nepůjdu do toho. Pokud se na národní tým budu cítit, zabojuji o místo. Takže uvidíme, co bude dál.

Na druhou stranu by pro vás bylo výzvou a motivem narušení mistrovské hegemonie Slováků, že?

To stoprocentně! Slováci nám to vzali v Pardubicích a rozhodně bychom se nechtěli dívat na to, jak doma slaví čtvrtý titul v řadě. Jenže to je ještě hrozně daleko, do mistrovství světa zbývá ještě rok.