Hvězdy čtvrtfinále: Synovec legendy, majitel hokejbalových psů a budoucí GM

/HVĚZDY PLAY-OFF CROSSDOCK EXTRALIGY/ Česko - Každý je jiný a každý něčím zajímavý. První z nich pochází z rodu, kde je gólmanské řemeslo vyhlášené a on jde ve stopách legendárního strýce Radovana Biegla, který na jeho hokejbalové kousky zatím naštěstí nedohlíží.

Zdeněk Biegl - brankář HBC Hradec Králové 1988

Strýček Radovan býval hokejový svéráz. Na ledě byl hodně slyšet i vidět, o přestávkách mezi třetinami kouřil na chodbě a má svůj smysl pro humor, pro který ho měli rádi fanoušci i spoluhráči.Jeho synovec Zdeněk je jiný. Umírněnější typ, který si postupně zkouší vydobýt respekt v extralize, jen té hokejbalové. A o svých kvalitách teď bude moci přesvědčit i svého slavného strýce během semifinále.

Dlouhé roky jste hrál jen hokej a máte slavného strýce Radovana. Kolik se změnilo od té doby, kdy jste chytal za Vrchlabí?

To už bude pět šest let. Hokej hraji pořád a hokejbal jsem míval jako doplňkový sport. Letošní sezona je vlastně úplně první, kdy se hokejbalu věnuji od začátku roku a hokej šel trochu stranou. Příští rok zase uvidíme, jak to bude.

Spíše jste se na extraligu těšil, nebo jste měl obavy?

V extralize jsem působil už rok a půl předtím, takže jsem přehnané obavy z dalšího účinkování neměl. Spíše jsem se bál, jestli mi nebude chybět hokej.

A chybí?

Chybí, chybí… hrál jsem ho i tak, ale netrénoval jsem a jen chytal zápasy.

Co vlastně říká na přesun do hokejbalu váš tatínek, jinak velmi přísný trenér, a strýček Radovan?

Táta je momentálně náš trenér v Hradci. On má hokejbalové začátky, teď začínal. No a strejda Radovan hokejbalu příliš neholduje a spíš mě od něj odrazoval.

Proč?

Protože byl zastáncem toho, že s hokejem to nejde dohromady. Přesně vám neřeknu, proč si to myslel, ale však to znáte - pohyby jsou jiné, jinak se chová i balónek.

Na nájezdy jsem si věřil, dřevák se většinou jezdí hodně dlouho

Zvykal jste si dlouho na hokejbalový způsob chytání?

Měl jsem to postupné. Šest let jsem chytal soutěž neregistrovaných v Opočně na leštěném betonu a tam se člověk opravdu nesklouzne. Ale nebylo to jako asfalt, který doteď nemám rád. Během let jsem si zvyknul. Začal jsem ve druhé národní lize, jeden rok jsem si odbyl v první národní lize až jsem přešel do extraligy.

A tam jste teď udělal výbornou zkušenost. Vyřadili jste horkého favorita z Kladna a byly to dost těsné zápasy. Byly to hodně velké nervy?

Byly! Měli jsme štěstí, že nás Kladno neporazilo žádnými vysokými rozdíly, takže kluci věděli, že na to mají. Jen tušili, že každé utkání bude o jedné střele. Potom jsme měli kliku, že jsme to zvládli v prodloužení. A poslední zápas s nájezdy byl vážně o štěstí.

Věřil jste si na penalty?

Když se podívám na to, jak mi to jde v tréninku proti klukům na nájezdy, tak jsem si hodně věřil.

Míváte velkou úspěšnost?

Jo jo. Dřevák se většinou jezdí hodně dlouho. (úsměv)

Měl jste kladenské hráče načtené?

Nikdo mi neřekl vůbec nic. Neměl jsem ani ponětí, co který hráč umí.

Nepřipravujete se na ně a necháváte to na momentální situaci?

Nikdy se na ně nepřipravuji.

Znám spoustu brankářů, kteří jsou schopní řešit nájezdy zleva i zprava. Ale vy do toho jdete s úplně čistou hlavou?

Přesně tak, protože to člověka alespoň nijak nemate a nečeká jednu variantu. Tak nějak je prostě tenhle stav lepší.

A i díky tomu jste zaznamenal velký životní úspěch, byť hodně vysoko řadíte i vítězství v krajské hokejové lize.

To těžko říct, jestli se to dá srovnávat, ale určitě je to podobné. Hokej jsem každopádně řadil vždycky nad hokejbal, ale musíme si přiznat, že v hokeji to byl krajský přebor a tady hrajeme extraligu.

Dělám svářeče a jezdíme po montážích

Když se vám teoreticky podaří postoupit do finále, pozvete na zápasy další členy rodiny? Váš strýček Radovan, slavný brankář Pardubic a Třince, sám chytal několikrát finále hokejové extraligy.

Kdybychom postoupili a narazili bychom na Pardubice, určitě by se přišel podívat, protože za soupeře hraje přítel jeho dcery.

Tak který z Pardubických to je?

Ondřej Březina.

Ondřej hrával za Trutnov hokej s vaším strýcem, že?

Přesně tak. Ale Ondra hrával druhou ligu, takže jsme se spolu ještě nepotkali.

Pracujete v kovovýrobě. Čemu se přesně věnujete?

Dělám svářeče a jezdíme po montážích. To mě živí. Je to fyzicky náročná práce, ale hlava si odpočine, protože nemám žádné starosti okolo. Každopádně ve výškách už se dnes nesváří. To dělávám spíše na dílně a ve výškách už jen pracujeme.

Tak to jste pořád hlavou v oblacích, viďte.

A věřte mi, že tam nahoře ani nevnímám, že bych byl v nějakých závratných výškách vysoko nad zemí. Vypínám tam a je to pro mě už taková rutina, co se mnou nic nedělá. Ale když je nebezpečná montáž s jištěním, tak z toho budu mít respekt vždycky. Moc často se to nestává, že musíme mít postroj, ale stačí jeden jediný špatný pohyb a víte, co se může stát. Ale jinak je to dobrá práce. Montujeme třeba dopravníky v zemědělských halách, nebo velké stroje v chemičkách.

Lukáš Lajčiak - obránce SK Hokejbal Letohrad

Slovenský Forrest Gump. Tedy v dobrém slova smyslu. Na co sáhne, to mu jde. A kde se objeví, tam je také úspěch. Je to až k nevíře, že tenhle borec reprezentoval svou rodnou zemi na MS ve florbalu i hokejbalu. V tom druhém sportu dokonce jako brankář i jako útočník. A tomu všemu už roky věrně přihlíží i jeho německá doga, která se tradičně mísí mezi fanoušky.

Kdy se vám naposledy podařilo vychytat nájezdy v opravdu velký moment?

Přemýšlím… Na juniorském mistrovství světa v Champéry to určitě ještě nebylo, ale v lize se něco takového rozhodně stalo. Je to fakt dávno. Ale pamatuji si ještě jeden ligový zápas na Slovensku. V půlce utkání jsem musel jít chytat. Už nevím, jestli to bylo 2:2 nebo 3:3, ale rozhodovaly nájezdy a já jsem je všechny vychytal. Ale opravdu to bude hodně dlouho.

Narážím na to, že už v české lize jste nyní rozhodl o postupu Letohradu do semifinále jako hráč a také v nájezdech. To potěší daleko víc, ne?

To těžko říct. (smích) Z brankářské pozice je to také moc zajímavé, když nájezdy rozhodnete. Víte, já předtím chytal šestnáct let hokej a hokejbal jsem přestal chytat v roce 2005. Od té doby už jsem hlavně hráč. No a v roce 2007 už jsem byl na MS v Rattingenu jako útočník.

Stejně jste zvláštní případ. Málokomu se stane, že se na mistrovství světa podívá jako brankář i jako hráč. Jak na vás tehdy koukali spoluhráči, a hlavně i čeští protihráči?

Je to strašně zvláštní, to jo. Vezměte si, že proti našemu současnému trenérovi Tomáši Frimlovi jsem ještě chytal právě v Champéry a já tenkrát hrával ještě s Tomášem Konderlou, s kterým jste se potom potkali i v české nejvyšší soutěži v Třinci. Vím, že tam byl i Petr Novák. Ti hráči to berou tak zajímavě, ale zvykli si. Začal jsem hrát totiž městskou ligu v Žilině, celkem mi to šlo a potom jsem začal hrát i extraligu. Od té chvíle už převážně jen hraju a do brány se dostanu opravdu jen výjimečně. Byla chvíle, kdy jsem do brány i musel.

Stal se případ, že by vám některý z nich řekl - ahoj, nemáš být náhodou v bráně?

(úsměv) No já myslím, že si to ani nijak zvlášť neuvědomovali. Možná nějaké úsměvy a menší průpovídky proběhly. Ale v těch letech ještě hokejbal nebyl tak populární a hlavně zpopularizovaný. Článků tolik nebylo a nebylo to ani tak pěkně rozšířené jako teď. Ale když už se o tom bavíme, jedna perlička by tu přece byla.

Povídejte.

Na mistrovství světa juniorů v Champéry jsem byl vyhlášený nejlepším brankářem turnaje. V roce 2005 jsme hráli mistrovství Evropy klubů v Martině na Slovensku a tam jsem proti nim ve finále hrál jako útočník a tenkrát mě vyhlásili nejlepším útočníkem Evropy. (smích) A zase tam hráli ti samí hráči, o kterých se teď bavíme. Je to zvláštní, když se pak díváme na ten pohár v jejich síni slávy, který tehdy vyhráli.

Jsem asi jediný z Čechů i Slováků, kdo byl na šampionátech jak ve florbale, tak i v hokejbale

To je minulost a vy teď hrajete dokonce i beka.

Vždycky jsem hrával útočníka, ale nemám potíž hrát i obránce. S Tomášem Frimlem jsme se dohodli, že by bylo zajímavé postavit to i jinak a zatím to vychází. A přitom jsem vloni byl nejproduktivnější hráč Letohradu ještě jako útočník. Ale bavili jste se o tom, řešili jsme to, hraji beka a zatím to funguje dobře. Ale je možné, že když to bude nutné, v dalším zápase nastoupím na centru, nebo klidně na křídle. Uvidíme, jak to bude.

Sport je jedna část vašeho života, ale tu tvoří také psí rodinka, která je pořád s vámi. Slyšel jsem, že máte dogu a potom také vlčáka. Kolik ale vlastně máte psů?

Máme teď dva psy, ale začalo to tím, že manželka má odmalička psy. Měla malamuta, se psy žila. Když se za mnou měla stěhovat do Žiliny, řekla, že bez psa za mnou nepůjde. Ta německá doga vznikla tak, že i když žena nemá problém s malými psy, ale aby měl pes všechno, co má mít, musí mít alespoň pár kilo váhy. Z velkých psů, kteří netrpí v bytě, je právě doga výborné plemeno a nebyl s tím jediný problém. Postupem času psík stárne, ony se dožívají kolem sedmi let a za chvíli už bude mít šest. V poslední době jsme si k němu pořídili Saarloosa. To je vzácné holandské plemeno, vypadá jako vlk. Chtěli jsme, aby se jeden od druhého něco naučili a až německá doga pomalu půjde do psího důchodu, Saarloos ho nahradí. Uvidíme, jak to dopadne. Zatím je to skvělé a bych byl rád, aby to takhle pokračovalo.

Takže s vámi jezdí i po hokejbalových zápasech.

Doga odmalička vyrůstala na hokejbalových hřištích. Byla snad už všude. A ještě jedna zajímavost je, že já jsem kromě hokejbalového MS byl i jako hráč na tom florbalovém a jsem asi jediný z Čechů i Slováků, kdo byl na šampionátech jak ve florbale, tak i v hokejbale. A ta doga u toho všeho byla se mnou.

A co ten druhý?

Ten se pomaličku učí, ale má jinou povahu. Na hřiště jde s námi rád, teď s námi byl i na rozhodujícím čtvrtfinále. Víte, je jim úplně jedno, jestli jsou s námi na hokejbale, ale hlavní pro ně je, že jsou se svým pánem a paní. Je potom jedno, jestli jsme na gauči, na hokejbale, nebo na túře. Ale když jsme spolu, zbožňují to.

Takže museli dobře zapadnout i mezi letohradské fanoušky.

No určitě! Jsem strašně rád, že lidi v Letohradě mají rádi psy. Pan místopředseda Janoušek, trenér Friml i kouč Červinka mají psy, takže jsou s tím všichni v pohodě. A fanoušci je také mají rádi. Hráči oba dobře znají a také je berou. Ale víte co…

Ano?

Mám vůbec takový pocit, že v Česku je to s přístupem a láskou k psům lepší než u nás na Slovensku. Máme vychované psy a taky na hotelech s nimi není žádný problém. Prostě v Česku je o nich asi větší povědomí. Moc se mi to líbí.

Josef Česák – útočník HBC Autoklo H.A.K. Pardubice

Talent od pána Boha a kdoví… třeba jednoho dne i prezident hokejbalového svazu. Zatím k tomu míří jen studiem, ale třeba jednou prapor našeho sportu opravdu povede k rozmachu nevídaných rozměrů. Tak, jak by si to přál. Kluk, který kromě titulu v extralize právě tento víkend prožil další obrovský moment kariéry a dal vzpomenout na výtrysky emocí senzačním obratem čtvrtfinálové série.

V posledních zápasech jste pomohl rozhodnout sérii s Ústím nad Labem. Co to pro vás znamená?

Pro nás všechny určitě hodně. Vždyť jsme prohrávali 0:2 na zápasy a celý průběh jsme ještě obrátili. To se nám nikdy nestalo a moc si toho vážíme.

Začali jste špatně a padli na dno. Ale postupně jste obraceli vývoj, hru i výsledky. Bylo to pro vás hodně emotivní?

Všichni jsme to zvládali ještě dobře. Říkali jsme si různá hesla, motivovali jsme se k tomu, abychom podali co nejlepší výkon, což se nám podařilo. Doma jsme vyhráli oba zápasy a na soupeřovo hřiště jsme podle mého vyjeli s větší psychickou silou. To nás dotáhlo k vítěznému konci.

Mluvíte hlavně v množném čísle, ale jak jste to všechno vstřebával osobně?

(úsměv) Já prožívám vlastně každý zápas, nerad prohrávám a těžko bych to nesl, kdybychom vypadli hned na začátku. Když jsme sérii zvládli, byl to velký gejzír emocí a já jsem byl naprosto šťastný. A teď můžeme jít na Letohrad.

Jak reagoval váš tatínek, který vám ohromně fandí a pardubické zápasy fotí?

Na hokejbal jezdí celá rodina a ti to také hodně prožívají. Teď se chodí dívat i přítelkyně a první objetí po zápase bylo právě od ní. (úsměv)

Už se soustředíte momentálně jen na hokejbal, nebo vás to ještě pořád táhne k atletice?

Přestal jsem závodit a je to hlavně kvůli škole, protože jsem se dostal na pardubickou univerzitu. Je toho samozřejmě víc, ale atletiku jsem dělal hlavně kvůli tomu, že jsem studoval na sportovním gymnáziu a byla to moje náplň výuky, že jsem měl každý den tréninky.

Tak kam jste tedy pokročil?

Na vysoké teď studuji obor management podniku. Je to splněný sen, byl bych moc rád, aby se mi to podařilo zdárně dostudovat a třeba se mi podaří něco vymyslet a začnu v nějakém odvětví podnikat. Je na to samozřejmě ještě hodně času.

A nebo byste mohl vést jednou jako generální manažer třeba i pardubický hokej.

(smích) Ale takové otázky jsou spíše utopie, a především je na to spousta času. Ale nebudu zapírat, že mě to táhne do sportovní sféry a tam se zaměstnávat. Já se přece pohybuji celý život kolem sportu a chci v tom pokračovat.

A jaký sport by vám byl nejbližší?

Třeba se do té doby ještě do jiných sfér posune hokejbal a já mu v jeho rozkvětu budu moci dál pomáhat. (úsměv)

Fandí mi tyčkař mezinárodní úrovně Ondra Kopecký

To zní zajímavě. Tento sport by to potřeboval a rozhodně na progresu pracuje. Tušíte, kde musí ještě přidat, aby dohnal mediálně populárnější sporty?

Hokejbal to má podle mě rozjeté dobře a pořád se to stupňuje, ať jsou to televizní zápasy, nebo marketing. Je to na výborné úrovni a vezměme si, že mistrovství světa v Pardubicích bylo na levelu, který se zatím nedá srovnávat. Přál bych si, aby se to ten stav dál zlepšoval a prezentací byl jednou na úrovni českého hokeje.

Třeba se o to ještě přičiníte. Ale hokej je na mediálním vrcholu, přibližuje se a hokejbalu se na hony vzdálil i florbal.

To máte určitě pravdu, ale vezměme v potaz, že hokejbal je hodně se rozvíjející sport a do florbalu to nebude mít zase tolik daleko. Mám pocit, že právě prezentace domácího MS tomu mohla dost pomoci právě skvělou úrovní, výborně zorganizovanou fanzónou, dobře obsazenou arénou, padly na něm rekordy návštěvnosti.

Máte teď vůbec čas na koníčky?

Tím je mi hlavně sport a hlavně hokejbal. Mám ho vážně rád. Máme i hodně tréninku, což se mi moc líbí. Proto jsem si ani nepřál, abychom rychle vypadli. Proto jsem i tolik nadšený z postupu. Ale když nesportuji, tak výletujeme, občas zajdeme do přírody. S přítelkyní jezdíme i po různých památkách. Pomáhá mi to, hodně se odreaguji a můžu myslet na něco jiného.

Hodně se toho za rok od našeho povídání změnilo. Tenkrát jste byl ještě single a je vidět, že přítelkyně vám hnula se životem.

(smích) Jsme spolu pět měsíců. Je to čerstvé, ale je to skvělé.

Kromě toho vás také hodně podporuje v hokejbale. Ale chodí se na vás dívat i kamarádi atleti?

Mám mezi nimi hodně těch, kteří hráli i hokejbal. Ale jsou i atleti z různých koutů republiky a s těmi už se tolik nevídáme, i když si občas alespoň napíšeme. Jsme spolu v kontaktu hlavně přes mobil. Fandí mi tyčkař mezinárodní úrovně Ondra Kopecký, který se mnou chodil do jedné třídy a také hrál dříve hokejbal. Ale ten skončil právě kvůli atletice.