Růže mezi trním? Nikdy se mi nestalo, že by na mě kluci byli zlí, upozorňuje Halbrštátová


Mladá, talentovaná a úspěšná sportovkyně, která dokáže položit na lopatky i své klučičí oponenty. Teprve sedmnáctiletá útočnice Vanesa Halbrštátová hraje hokejbal za několik kategorií a musí se srovnávat s odlišným přístupem jednotlivých trenérů.

Trenér se ke mně od začátku choval stejně jako ke klukům

„S hokejbalem jsem začala v deseti letech, ale měla jsem k němu blízko už od malička, protože jsem se každý víkend dívala na bráchovy zápasy. Brala jsem to spíš jako povinnost, než že by mě to bavilo. V tu chvíli by mě nikdy nenapadlo, že bych takový sport někdy mohla vůbec dělat. Paradoxně mě ale na první trénink přivedl bratranec Víťa Rozlílek (současný hokejista juniorského týmu HC Dynamo Pardubice). Vždycky mi vyprávěl, jaká je sranda v kabině a jak vyhrávají a pořád mě lákal, abych šla hrát taky. No a vzhledem k tomu, že je jen o rok starší, tak bychom hráli spolu v týmu a já bych prožila tu srandu a ty emoce, když se vyhrává i prohrává s ním, a to jsem si nechtěla nechat ujít. Tak jsem s ním vyrazila na trénink.“

„Můj první trenér byl Ladislav Kubíček. Brala jsem ho stejně jako kluci. Nikdy jsem žádné úlevy neměla, ani na mě víc nějak nešlapal. I když si myslím, že to někdy musel mít těžké, choval se ke mně jako ke klukům, za což jsem teď zpětně ráda. Asi bych se necítila zrovna nejlépe, kdybych věděla, že jsem se mohla ulejvat a prošlo mi to jen tak, zatímco kluci musí tvrdě makat. Doteď si moc dobře vzpomínám na jeho rady a snažím se je využívat i teď, když už mě nějakou chvilku netrénuje. Bohužel. Pro mě je to určitě jeden z nejlepších trenérů a jsem hrozně moc ráda, že zrovna on mě trénoval, když jsem s hokejbalem začínala.“

Trenéři kamarádi? Těžké brát je s maximálním respektem

Postupem času vznikal v Letohradě první ženský tým. „Mezi letohradskými laněmi a kluky je obrovský rozdíl. Naše holky nehrají žádnou extraligu a hrají spíše jen tak si pro radost. Kdežto kluci si jdou tvrdě za vítězstvím, ať to stojí cokoli. Takže už i jen na tréninku nebo v kabině je velký rozdíl. Musím vždycky tak nějak přepnout v hlavě, že je to něco jiného.“ Hokejbalistek z Letohradu se chopil do své taktovky juniorský charismatický gólman Michal Novák. „Ten to má ještě o to těžší, že musí přepnout z kluků na ženy a z hráče na trenéra. A to se musím přiznat, že s námi to teda lehké nemá, i když to asi žádný chlap s ženami. Ale zvládá to i přesto dobře. Holky udělaly velký posun, a to hlavně díky němu.“

V každé věkové kategorii od přípravek, přes žákovská družstva až po dorostenecký tým Letohradu patřila Vanesa mezi nejvýraznější hráče v chlapeckém týmu. Na žákovské kategorie musí vzpomínat jen v tom nejlepším, protože sbírala jedno ocenění za druhým. „Můj první titul byl v mladších žácích právě s už zmiňovaným Láďou Kubíčkem. Už si přesně ani moc nepamatuju, jak závěrečný turnaj probíhal. Jediné, co si pamatuju, byl poslední zápas s Hostivaří, který jsme s přehledem vyhráli. Druhý titul mám se staršími žáky pod vedením Martina Langra. Trénoval mě jenom jednu sezonu, tak mně nemohl předat tolik zkušeností. Pak jsem přešla do dorostu, kde mě dva roky trénoval Petr Vychytil a potom Jakub Sudík, se kterým se znám už dlouho mimo trénování, takže pro mě bylo dost těžké brát ho s maximálním respektem.“

„S žádným trenérem jsem neměla problém. Největší vliv v žákovských kategoriích na mě měl Láďa Kubíček. Jako hráč prostě poznáte, že vám to s trenérem „klapne“ a víte, že tomu rozumí a má vám co předat, tak posloucháte každé jeho slovo a snažíte se dělat přesně to, co on řekne, protože víte, že to tak bude fungovat a vyhrajete, a to přesně byl Láďa.“

S mentalitou klučičího týmu jsem neměla žádné problémy, pomohli tomu i trenéři

Omílaným tématem může být všeobecně ve sportu, jak chlapecký tým přijme mezi sebe holku. Když dojde k nějakým roztržkám či posměškům, musí v tu chvíli jednoznačně zasáhnout trenér? „Nikdy se mi nestalo, že by se mi kluci smáli nebo že by na mě byli nějak zlí. A myslím si, že se to nestalo ani ostatním holkám, nebo jsem aspoň ještě na nikoho takového nenarazila, kdo by s tím měl nějaký problém. Prvních pár tréninků jsme se před sebou navzájem styděli něco říkat, ale řekla bych, že ani ne po dvou týdnech to opadlo. Ještě jsem navíc měla tu výhodu, že jsem začínala v týmu s Víťou, což byl kapitán týmu, takže si na mě ani nikdo moc nedovoloval. A i kdyby si náhodou někdo něco dovolil, tak by pak byl v záloze brácha. Trenér by nebyl třeba.“

„Párkrát se mi stalo, že jsem dostala při zápase méně příležitostí a prostoru, ale rozhodně to nebylo nijak často. Trenéři mě nikdy nepřehlíželi, ani jsme spolu neměli žádné problémy. A s mentalitou klučičího týmu jsem neměla už vůbec žádné problémy. Přijde mi, že s kluky z Letohradu jsme tak nějak na stejné vlně. A za ty roky, co s nimi hraju, jsme si na sebe i zvykli a jsme v pohodě.

Mladý trenér Petr Vychytil dovedl ve velmi mladém věku kolem 24 let dvakrát za sebou dorostence Letohradu v letech 2017 a 2018 k mistrovskému titulu. Vanesa Halbrštátová už v té době nakukovala do starší kategorie, ale spíše hrála pod taktovkou svého trenérského kamaráda Jakuba Sudíka, jenž byl dokonce ještě mladší než Petr Vychytil. „V té době jsem hrála spíše za starší žáky. Jakub je hodně velký kliďas a na hřišti vždycky vypadá, že ho zápasy vůbec nezajímají, že je tam jen z povinnosti. Ale rozhodně to tak není! Kuba si to nechává do šatny. Tam nám vždycky řekne pár věcí ke třetině a k zápasu jako celkovému. Občas se dokáže i dost rozvášnit, obzvlášť v zápasech, které nejsou jednoznačné a hrajeme vyrovnanou hru. Trénoval mě tři sezony a za tu dobu mi určitě předal cenné zkušenosti. On sám hrál hokejbal tuším 11 let. Má obrovské zkušenosti i ze hry, tak jsem se ho snažila dost vnímat".

„Oba zmiňovaní trenéři dorostu (Petr Vychytil) a žáků (Jakub Sudík) jsou úplně jiní. Petr dával na střídačce svoje emoce najevo a mluvil na nás dost na hřišti a pak i v kabině. A zase je to hráč. Hraje stále aktivně za mužský A tým, takže se snažil s námi mluvit tak, jak se mluvilo k němu. Hodně se mi na něm líbilo, že mi dával příležitost, i přesto že jsem holka a kluci u nás jsou rychlejší a silnější. Pořád se mnou mluvil a psal mi, ať jedu s nimi hrát. I jako mimo trénování jsme si sedli. Bylo to fajn pod ním hrát a vzpomínám na to ráda.“

Postupná změna: Teď už mi vyhovuje důraznější přístup trenérů s peprnějšími slovy

Každý sportovec disponuje odlišnou psychikou a přístupem. „Dříve jsem chtěla spíš klidnější přístup. Vyhovovalo mi, že mi trenér řekl své poznatky v klidu a nezvyšoval hlas, než když na mě někdo křičel. Proto když jsme měli s Karlem Manhartem (trenér reprezentace žen a Slavie Praha) první trénink, tak to byl pro mě šok a říkala jsem si, že už v životě pod ním nechci trénovat. Ale blížil se světový pohár v Přerově, tak jsem se musela kousnout. A teď si to nemůžu vynachválit. Asi jsem se i změnila, jsem o něco starší a vyhovuje mi už druhý způsob. Ten s těmi důraznějšími a peprnějšími slovy.“

Hokejbal hraje od malička i Vanesy o 9 let starší bratr David, který odjakživa ve všech kategoriích vyčníval a disponuje především výtečnou technikou hole. „David pro mě nikdy nebyl moc vzorem. Je to prostě brácha a brala jsem to tak i v souvislosti s hokejbalem. Ani když jsem byla malá a teprve jsem začínala hrát, jsem si nikdy neřekla, že chci být v hokejbale jako on. Jediné, co jsem od něj okoukala je spalování šancí a to, že místo střely radši ještě třikrát nahrajeme (úsměv). Asi dvakrát se stalo, že jel s ženským týmem na turnaj. Pořád mi dával rady a říkal co mám dělat, ale mě to akorát vždycky vytočilo a nevnímala jsem ho. Až pak vždycky zpětně jsem uznala, že má pravdu. Oba jsme tedy věděli, že bude lepší, když se o mém hraní bavit nebudeme, ale doma bychom to bez hokejbalu nedali. Takže jsme spíše probírali jeho hraní a věci okolo toho.“

Osobní kouč v podobě otce? Nikdy na mě neřve, baví mě s ním komunikovat

Vanesa vyrůstala v zázemí hokejbalové rodiny. Její otec Kamil stál u začátků hokejbalu v Letohradě, sám ho hrál. „Občas mi přijde, že Kamil se doma nechce bavit o ničem jiném než o hokejbale. A od té doby, co se David odstěhoval, si to všechno musím vyslechnout jen já. Ale mám ráda, když přijdu ze zápasu, uděláme si kávu a hodnotíme zápas. Říká mi, co bylo dobré a co jsem naopak mohla udělat líp. Vždycky mi řekne o všech chybách, co jsem udělala, ale nikdy na mě kvůli tomu neřve.“

Hokejbal dokonce hraje i Vanesy maminka, jež se dostala k hokejbalu tehdy, když se založil ženský tým v Letohradě. „Ani nevím, jak začala hrát hokejbal. Ona je odjakživa sportovní ďábel. Do všech sportů se hrne a nikdy nemá dost. A vzhledem k tomu, že hokejbal hrají obě její děti, tak si myslím, že to ji nasměrovalo k hraní. Takže já ani brácha jsme ji nijak nepřemlouvali. Hrajeme spolu za letohradské laně, máme tréninky dvakrát týdně a jednou za měsíc jsme celý den na turnaji. Trávíme spolu takhle o dost víc času než dřív a určitě nás to více spojilo. Ale někdy je to i na škodu. Když jsme na hřišti, tak se snažím jí říkat a radit, co má dělat a kde má stát, ale někdy mi ujedou nervy a zakřičím na ni, čímž se to mezi námi trochu pokazí. Naštěstí to mamka dál neřeší a nechá to na hřišti.“

Mít prakticky hokejbalovou rodinu asi není žádný med. Bere si však Vanesa všechny rady na zlepšení k srdci? „David mi dával hodně rad spíš dříve, když jsem začínala. Teď už mi je nedává. A jak jsem říkala. Později jsem vždycky uznala, že má pravdu a brala jsem si jeho rady k srdci. To samé Kamilovy rady. Nejvíce mi radí, ať zbytečně nepřihrávám a radši vystřelím a dám gól, jenže nikdo nechápe, že mi prostě máme s bráchou přihrávání a kombinace v krvi.“

Jestli mají trenéři vrásky, tak určitě ne ze mě

Vanesa Halbrštátová je, jak sama přiznává dost technicky založená hráčka, taková hračička, ale samostatné střílení se jí jezdit ani na tréninku nechtějí! „Neřekla bych o sobě, že jsem hračička. Ani nevím proč nechci jezdit nájezdy, nemám z nich prostě dobrý pocit ani při zápase a ani na tréninku. Vím, jsem asi jediná, kdo k nim má takový přístup, ale prostě nechci. Trenéry to dost štve, hlavně Filipa Červinku (hlavní trenér juniorů Letohradu), od něj za to schytávám hrozně moc narážek a občas - jednou na podzim a jednou na jaře - se mu i povede mě přesvědčit a jdu si vymíchat Míšu Nováka mezi nožky (smích). Ale myslím, že už si na to všichni zvykli, kromě Filipa. A jestli mají trenéři vrásky, tak určitě ne ze mě (úsměv).

Vanesa dosáhla v roce 2018 velkého úspěchu v reprezentaci juniorek do 20 let, a to jí bylo pouhých 16 let. Český výběr tehdy vyhrál premiérový Světový pohár této věkové kategorie v historii. Juniorky vedl úspěšný a charismatický hlavní kouč ženské reprezentace Karel Manhart, jenž patří mezi trenéry, kteří si rozhodně neberou servítky. „Při prvním tréninku s ním jsem byla hodně v šoku, ale musela jsem to vydržet, protože jsem si chtěla zahrát v Přerově. Byla to moje první velká zkušenost v reprezentaci. Karel je perfektní trenér. Je pravda, že servítky si teda rozhodně nebere a někdy už to přehání, ale já už si ho ani jinak nedokážu představit. Je svůj a má takový jiný přístup, než s jakým jsem se setkala jinde. Musíte si k němu najít cestu, a pak poznáte, že je fajn. Má hrozně moc zkušeností s trénováním, a to pak vnímáte a žerete mu každé slovo. Obzvlášť když vám něco řekne, vy to tak uděláte a ono to fakt funguje. Máme za sebou dost společných tréninků, zápasů, Světový pohár a teď i mistrovství světa dospělých v Košicích. A díky tomu, jak na nás pořád mluví při zápase i po, při tréninku i mimo hřiště, mě posunul neskutečně dál. A mám i takovou větší chuť hrát. Ať už s holkami, tak i s kluky.“

Martin na nás neustále mluvil, hlavně když jsme hrály finále

V nedávno skončeném ročníku 2018/19 Vanesa už mimo letohradské dorostence bojovala i v dresu ženského týmu Slavie Praha, kterou vede stejně jako reprezentaci Karel Manhart. „Skoro všechny holky už hrály ligu žen. Ať už v jakémkoli týmu. Akorát já ne. Než jsem odjela na Světový pohár, měla jsem nabídku do Svítkova. Ale nebyla jsem na sto procent přesvědčená, že bych tam chtěla jít. A pak když mi nabídl Karel Slavii, tak jsem věděla, že do Svítkova rozhodně nepůjdu. Sedli jsme si spolu, a když jsem si vzpomněla, jak trénoval v Přerově, a že to tak může být i na Slavii, tak jsem to nemohla odmítnout. Sezona byla suprová, každé turnaje jsme si užívaly. Totální pohoda v kabině. A završení zlatou medailí. Akorát jediné, co mě mrzelo bylo to, že holky už vyhrály podesáté a už nedávaly tolik najevo svou radost, kterou ale i tak měly. A pro mě to byla první zlatá, tak jsem se chtěla neskutečně moc radovat. Parádní sezona!“

Vanesa byla v pouhých 17 letech nominovaná i na mistrovství světa dospělých v Košicích, na němž se radovala ze zisku bronzových medailí. I když na světovém šampionátu nedostávala tolik prostoru, cenné zkušenosti získat musela. „Karel mi říkal, že nedostanu tolik prostoru, že budu hrát ve čtvrté lajně, ale že to bude pro mě obrovská zkušenost, a že mi chce dát tu šanci získat ji. Byla jsem s tím smířená, že si tolik nezahraju. Naštěstí byl pak ještě Světový pohár juniorek do 18 let, a to jsem věděla, že tam si zahraju dost. I přesto, že jsem věděla, že si v Košicích moc nezahraju, jsem neskutečně moc ráda, že mi dali trenéři takovou příležitost a mohla jsem být součástí té super party holek. Omrkla jsem, jak to chodí na nejvyšší ženské úrovni, a doufám, že si na mistrovství světa ještě někdy zahraju.“

Hned po skončení seniorského šampionátu se Vanesa Halbrštátová vydala na Světový pohár juniorek do 18 let v České Třebové a Litomyšli, kde už patřila mezi tahounky týmu. Zde ji vedl další zkušený reprezentační kouč Martin Davídek a juniorky slavily titul! „Na to, že Martin nikdy předtím netrénoval holky, tak to zvládl výborně. Nebylo ani poznat, že trénoval jen kluky. Určitě něco převzal z dospělé reprezentace. Byl na pár kempech a v Košicích, což si myslím, že mu dalo hodně. Hlavně mu pomáhali ještě Tomáš Pelcman a Václav Tůma, který trénuje holky v Plzni, takže má určitě velké zkušenosti. Martina a Karla nejde srovnávat. Každý je úplně jiný. Myslím si, že není ani možné, aby byli dva trenéři stejní. Jde jenom o první moment, než si uvědomíte, že vlastně tam není ten výbušný trenér, ale ten klidný. Martin je klidný a pohodový člověk, až jsem se při finále divila, když se jednou rozvášnil. Ale pořád na nás na střídačce mluvil, hlavně když jsme hrály finále, což bylo důležité. Byl to další suprový zážitek v kariéře.“

Pro práci s dětmi si beru příklad jenom z mého prvního trenéra

Vanesa sama v Letohradě pomáhá trénovat děti. Nespornou výhodou tak je, že může čerpat z přístupu mnoha trenérů, kterým prošla mezi rukama. „Pro práci s dětmi si beru příklad jenom z mého prvního trenéra v kariéře Ládi Kubíčka, protože mě trénoval ve věku, kdy jsem byla nejblíž dětem, které teď trénuji. Do hodně vzdálené budoucnosti možná budu naplno trénovat, ale až nasbírám ještě více zkušeností a přestanu hrát, protože tuhle sezonu jsem byla asi jen na dvou turnajích. Ostatní se mi kryly se zápasy nebo kempy. Teď musím hlavně dokončit školu a dát se zdravotně dohromady po náročné sezoně.“