Martin Sup strávil v extralize 15 sezon! Teď dává kariéře sbohem. Těžké rozhodnutí, říká

Klub z hlavního města Prahy HC Kert Park nedávno zveřejnil, že jeho dlouholetý strážce svatyně v podobě Martina Supa končí svoji bohatou hokejbalovou kariéru. V nejvyšší soutěži odchytal 15 ročníků a k tomu v roce 2005 přidal jednu sezonu v kanadské nejvyšší soutěži za Toronto United Kings!

Váš klub HC Kert Park Praha přišel na sociálních sítích s informací, že jste ukončil extraligovou hokejbalovou kariéru. Proč jste tak učinil?

Tuto informaci mohu potvrdit a stalo se tak z několika důvodů. Prvním je, že v září mi bude 37 let, byl jsem s odstupem nejstarším brankářem extraligy a byť by tělo i hlava přes zvyšující se únavu mohly pokračovat, rozhodl jsem se skončit s (doufám) odpovídající výkonností spíše než postupně přestat stačit nárokům extraligy. Stárnoucí hráči v poli mohou s věkem postupně klesat v jednotlivých „pětkách“ níže či se z útoku přesunout do obrany a stále být platní, ale u brankářů mám za to, že musí být stoprocentní nebo nehrát.

V nejvyšší soutěži jste strávil úctyhodných patnáct let. Musela se logicky dostavit i únava, je to tak?

Za 15 sezon v extralize jsem navíc zažil asi úplně vše a nejspíše bylo na čase přepustit místo mladším. Vždy jsem se snažil nevynechat žádný trénink a dát tomu vše, nechci končit ve stylu podzimních odpočinků a návratů na jarní část a play-off, vypouštěním tréninků ani jinými úlevami či podlehnutím stereotypu. Navíc se snažím žít rozmanitě a uvolní se mi časový prostor na rodinu a jiné záliby - další sporty, cestování, létání...

Kert Park zdůrazňoval extraligovou kariéru, takže se objevíte ještě někde jinde v nižší soutěži?

Nikdy neříkej nikdy, ale nemám to v plánu, i z důvodů uvedených v předchozí odpovědi. Je čas věnovat se jiným zálibám, ať už stávajícím či novým. A výstroj mi úplně chybět nebude, dlouhá léta chytám pro zábavu i lední hokej a budu v tom pokračovat, možná se občas objevím na nějaké jednorázové „veteránské“ hokejbalové akci.

Nepřemlouvali vás v Kertu alespoň ještě k jedné sezoně či občasné výpomoci?

Byť Kertu mé rozhodnutí, oznámené před zahájením letní přípravy, určitě přidělalo pár vrásek na čele a zvýšilo telefonní účty za obvolávání „volných“ brankářů, mé rozhodnutí si vyslechli a plně ho respektovali. Dohodli jsme se pouze, že pokud by nastala skutečně extrémní a nepravděpodobná situace v podobě zranění obou brankářů a nemožnost zajištění jiné náhrady, že se případně v nastávající sezoně dočasně zapojím do tréninku a vypomohu, nicméně jsem přesvědčen, že se to nestane.

Hokejbal je náročnější, atletičtější, rychlejší, u vyspělejších týmů i taktičtější

Máte za sebou odchytaných více jak 10 sezon v nejvyšší soutěži! Jak na ně budete vzpomínat?

Těch sezon bylo dokonce celkem 15, k tomu v roce 2005 jedna vložená v kanadské nejvyšší soutěži. Nechci nostalgicky vzpomínat nebo filozofovat, ale kariéra byla rozmanitá jako bývá život sám - místy nádherná, místy veselá, místy smutná, plná vítězství i porážek... Určitě nelituji, že jsem takovou kariéru mohl prožít, poznat spoustu skvělých spoluhráčů, protihráčů, trenérů a dalších lidí, bez nichž by hokejbal neexistoval a nebyl tím, čím je.

Byly to pro vás náročná, ale užitá léta?

Zažil jsem toho skutečně spoustu - pravidelné střídání brankářů, pozici jedničky, dvojky i trojky, nezapomenutelnou sezonu v Kanadě, nahlédnutí do reprezentačního dresu, pád z extraligy, vítězství v extralize, neuvěřitelné zákroky i laciné góly... Často jsem rodině i známým před cestou na zápas či trénink s nadsázkou říkal, že jedu "za pomíjivou sportovní slávou", a to je asi nejvýstižnější - všechny medaile i neúspěchy zavane jednou prach, nic není starší, než včerejší zápas - ale vzpomínky na spoluhráče, soupeře, zápasy, tréninky, dřinu i legraci zůstanou. A kvůli nim to za to všechno stálo.

Změnil se za ty roky z vašeho pohledu hokejbal hodně a jak?

První zápas v extralize jsem odchytal v září 2001, prošel jsem Kertem, Kovem a Kladnem a v Kanadě týmem Toronto United Kings, tudíž toho alespoň zatím pamatuji hodně. (úsměv) Pamatuji časy, kdy se i na nejvyšší úrovni hrálo 4 na 4 s tenisovým míčkem napuštěným vodou, kdy nebyly povinné hráčské přilby a kromě dresu ani jednotná výstroj, kdy v extralize bylo 16 týmů, z nichž řada dnes již ani neexistuje či zmizela v hlubinách nižších soutěží... Hokejbal se určitě změnil, přechází na plastové povrchy a částečně do hal. Plný přechod do hal je dlouholetým a dosud z finančních důvodů nenaplněným snem většiny hokejbalistů, postupně zkvalitňuje zázemí, do řady šaten z mých extraligových začátků by řada dnešních mladých hráčů asi ani nevkročila, hráči v poli odlehčili a zredukovali výstroj.

Jak se změnil z hlediska fyzické náročnosti a potřeby tréninkových dávek?

Hokejbal je náročnější, atletičtější, rychlejší, u vyspělejších týmů i taktičtější - ale tím, že jsem 15 let kontinuálně byl součástí extraligy a všechny změny postupně zažíval a musel vstřebat, asi nemám dostatečný nadhled pro důkladné srovnání. Nicméně nezatracoval bych minulost na úkor současnosti, nižší ligy na úkor extraligy - věřím, že každý, kdo hokejbal na jakékoli úrovni hrál nebo hraje, mu hodně obětuje a váží si svých soupeřů, když sám ví, jak je těžké něčeho dosáhnout.

Snažil jsem se nedržet hesla Honzy Nýdla „není ostuda uhnout“, směje se Sup

A jak to vypadá z gólmanského hlediska?

Hlavními čistě brankářskými změnami vedle popsaných změn vyplývajících z vývoje samotného hokejbalu jsou historický přechod na plastové míčky, které v letu mění směr a činí z některých v hokeji i s tenisovým míčkem běžně chytaných střel, střely velmi nebezpečné, zkvalitnění výstroje, kdy významně ubylo modřin na těle, a ve vybraných klubech včetně Kertu angažování specializovaných brankářských trenérů.

Jakým stylem jste se snažil chytat? Byl jste gólmanem, který spíše střely ustojí, nebo jste byl akrobat? (smích)

Mám za to, že jsem vždy byl brankářem, který střely spíše ustojí a snaží se při tom nedržet hesla Honzy Nýdla, který ho rád s oblibou při rozstřelech svých pumelic opakuje – „Není ostuda uhnout.“ (úsměv) Myslím, že četnost akrobatických prvků, která u mě nikdy nebyla závratná, navíc u každého brankáře klesá s věkem. Po všech těch letech mám za to, že akrobatické a „televizní“ zákroky znamenají spíše předchozí chybu brankáře než úchvatný styl, když drtivá většina chytání je o správném a včasném postoji proti střele, kdy se brankář spíše nechává trefit než by chytal a nikoli o zázračných zákrocích.

A co vaše povaha? Řadil jste se mezi typické gólmany flegmatiky?

Jednoznačně bych se zařadil mezi flegmatiky, kterých je mezi brankáři dle mého soudu většina. Pro odlehčení bych doplnil, že nesouhlasím se stereotypem vnímání brankáře ve stylu „introvertní inteligencí nepříliš obdařený šílenec“, který tak rádi šíří hráči z pole. Byť mezi brankáři jistě takové osoby jsou, rozhodně se jedná o výjimky. Osobně bych řekl, že jsou dvě povahové skupiny brankářů - právě ti, kteří splňují charakteristiku „introvertní inteligencí nepříliš obdařený šílenec“, a lidé schopní se rozumově i emocionálně vyrovnat s psychickým tlakem, kteří podle mého významně převažují. Výkonnostně pak brankáře dělí, zda si po obdrženém gólu řeknou „a sakra“ nebo „a dost“. Kolegové brankáři jistě vědí, že v různé dny se mohou reakce různit. (smích) Brankář je vlastně individuální sportovec v týmovém sportu se vším, co z uvedeného vyplývá.

Na jaký úspěch nejen v extraligovém Kert Parku nejvíce vzpomínáte?

Každý zápas, jehož jsem se mohl zúčastnit, a za ty roky jich bylo opravdu hodně, je úspěch. Stejně tak je úspěchem, že jsem kariéru absolvoval bez vážnějších zranění a jsem bez omezení použitelný pro další život, což k lítosti řady lékařských oborů považuji za obrovský klad brankářského řemesla. Hezké vzpomínky jsou samozřejmě i úspěchy ve smyslu chytání nejvyšší kanadské soutěže za Toronto United Kings včetně play-off, vítězství v extralize, v Evropském poháru, v Českém poháru, nahlédnutí do reprezentace. Spousta zážitků, které nikoho nebudou zajímat, až dosáhnu důchodového věku. (úsměv)

Vážím si všech, s nimiž jsem měl tu čest setkat se na hřišti a kolem něj

Jak často jste v Kertu vůbec trénoval? Není tajemstvím, že jste právník, měl jste na hokejbal dostatek času?

Tréninky byly 2x (historicky) až 3x (v posledních sezonách) týdně, snažil jsem se zúčastnit všech, v Kertu, i dříve v Kovu a na Kladně. Je pravda, že advokacie je náročná profese, současně ale také tzv. svobodné povolání. Mám to štěstí, že jsem pánem svého času a byť je to práce skutečně časově velmi náročná, dařilo se mi v převážné většině sjednávat schůzky a jednání tak, aby nekolidovaly s tréninky ani zápasy. Na ty jsem nezřídka kdy jel na pokraji sil, nicméně ze zkušenosti mohu potvrdit, že obléci si výstroj a nechat své milé spoluhráče střílet golfové údery a i jinak trénovat je pro mojí profesi paradoxně ideální forma relaxace a odreagování, daleko vhodnější než domácí nečinnost u TV. Nicméně pravdou je, že bohužel bydlím na druhém konci Prahy, a každá cesta na trénink Kertu tedy byla časově náročná, někdy bych byl dříve v Hradci Králové než na Lužinách, nicméně vždy se mi vše dařilo skloubit tak, aby netrpělo ani moje soukromí, ani moje profese, ani hokejbal.

Máte za sebou v extralize nějaký vtipný příběh, či situaci, kterou z hlavy jen tak nevyženete?

Těch situací byla spousta. Spoluhráči zapomenutí na toaletách benzínové stanice, zatímco rozjařený autobus vezoucí body z Moravy mizí na Prahu. Já a Jirka Vorel jako brankáři přijíždějící společně jedním autem před extraligovým zápasem do Ústí nad Labem k opuštěnému hřišti, zatímco soupeř i zbytek týmu pomalu nastupují k zápasu v ne úplně blízké Krupce. Průtrž mračen při extraligovém zápase v Jindřichově Hradci, kde jsem se v brankovišti místo chytání spíš plavil v cca 10 cm vody. Zpravodajská služba exkováckého a aktuálně kladenského Dana Hnízdila alias „Geka“, který ví o hokejbale vše, včetně obsahu důvěrného rozhovoru dvou hráčů venezuelské 10. regionální ligy v pozápasové šatně, a to i dříve, než rozhovor proběhne. A spoustu dalších nezveřejnitelných. (smích)

A co vaše nejtěžší porážka v hokejbalové kariéře?

Nejtěžší porážkou bylo finální rozhodnutí, že končím a nebudu hrát dál. Ostatní porážky se dají odčinit, tato už ne. Ale k životu to prostě patří.

Kert Park se vydal cestou zvučných posil z jiných klubů. Myslíte, že má Kert Park dobrou budoucnost, nebo by měl zapracovat více na mládeži a odchovancích?

Myslím, že úspěšný klub musí splňovat oboje, stavět na kvalitních odchovancích a A-tým vhodně doplňovat posilami z jiných klubů. Kert bude jednoznačně potřebovat posílit mládežnické kategorie, o což se usilovně snaží. Na druhou stranu je obrovskou výhodou Kertu jeho umístění v Praze, což přináší řadu možností posílení hráčského kádru hráči jiných klubů, kteří se v Praze ocitnou kvůli studiu či práci. Pohled na současnou, dle mého soudu silnou, soupisku Kertu značí řadu „mimopražských“ jmen. O nejbližší budoucnost Kertu obavy nemám, kádr má přinejmenším papírově na to zaútočit na titul, o tu vzdálenější trochu ano, ale věřím, že kde nebudou k dispozici odchovanci, bude vždy k dispozici cizí hráč pracující či studující v Praze.

Nechytáte se třeba v budoucnu na trenérskou dráhu mladých gólmanů či nějakého týmu?

Nechystám, myslím, že na to jsou kvalifikovanější lidé než já. Rád se přijdu podívat, fandit či jen tak pozdravit kamarády. Kdyby mě o to někdo požádal, zvážím to, ale jak jsem uvedl, hokejbalu už jsem za ty roky obětoval spoustu času, snažím se žít rozmanitě a je čas dát rozmanitosti větší šanci.

Máte něco na srdci, co byste chtěl říci na závěr?

Nakonec bych chtěl poděkovat všem současným i dávným spoluhráčům, soupeřům, trenérům a lidem z hokejbalu i mého okolí za to, že moje dlouholetá kariéra i díky nim mohla být právě taková, jaká byla. Spousta z nich mě trápila góly a svojí šikovností, některé jsem snad zase svými zákroky potrápil já, včetně vlastních trenérů. (úsměv) Spolu jsme vyhrávali, spolu jsme prohrávali. Vážím si všech, s nimiž jsem měl tu čest setkat se na hřišti a kolem něj, vyhrát nad nimi i prohrát s nimi. Těch jmen, obličejů a situací byla celá řada, nejen v extralize… Díky a hodně štěstí!