Jak „palič“ hledal formu: Hokejky jsem namočil i do záchodu, ani to nepomohlo

/HVĚZDA 14. KOLA CROSSDOCK EXTRALIGY/ Letohrad - Střílel, bojoval, pral se za výsledek, ale nic nepomáhalo. Být v zimní pauze v kůži Ondřeje Luxe, asi byste se sháněli po videích na téma Jak se dávají góly snadno a rychle.

Odchovanec letohradského hokejbalu býval výkladní skříní klubu. A je to borec s tuze zajímavým životem. Brzy se bude ženit, má přesnou představu o svém životě na dlouho dopředu, je to vášnivý turista, kdysi hrával solidně na kytaru, a kromě jiného je pokračovatelem v rodině veřejně známých osobností. Je totiž synovcem Josefa Luxe, zesnulého ministra zemědělství v porevoluční éře naší země.

O víkendu jste po dlouhé době zaznamenal bilanci jeden gól a jedna asistence. Je to odraz do lepší formy?

Jelikož podzim ode mě nebyl vůbec dobrý, tak jsem se snažil v zimě potrénovat, abych se zlepšil a body pro tým, které se od mé osoby očekávají, snad konečně přijdou.

V čem tkvěl váš osobně nepovedený podzim? Byl jedním z nejhorších, které jste v extraligové kariéře odehrál, že?

To stoprocentně. I když jsem ještě jako mladý kluk začínal v soutěži, body jsem sbíral. Ale letos na jaře to bylo hodně špatné a nepomohl jsem týmu, jak bych mohl. Byl jsem vinou toho posunutý až do poslední formace. Víte, já myslím, že přelom všeho nastal ve chvíli, kdy jsem přestal studovat a začal jsem pracovat. Prostě jsem změnil životní styl a s tím se změnila i má produktivita.

Myslíte, že roli sehrála i předchozí dlouhá sezona a náročné reprezentační povinnosti?

To si vůbec nemyslím, protože reprezentuji už od mládežnických kategorií a byl jsem zvyklý. Možná hrálo roli trochu zklamání z toho, že jsem nedostal tolik důvěry během mistrovství světa a byl jsem tam hlavně jako náhradní hráč. Je možné, že tam pracovala psychika.

Mnohem horší bilanci máme proti slabším mužstvům, která nás většinou přehrají

Zajímá mě ovšem hlavně klubová scéna. Jaro jste rozjeli dobře, ale bude to opět těžký boj o záchranu v lize?

Já doufám, že to nebude těžký boj o setrvání. Náš první hrací víkend nastínil, že bychom mohli bojovat o střed tabulky, dostat se do play-off a potrápit tam někoho silného jako je Kert Park nebo Kladno. V posledních letech totiž umíme hrát proti velkým klubům a porážet je. Zato mnohem horší bilanci máme proti slabším mužstvům, která nás většinou přehrají. Je to asi proto, že nejsme top tým, co dokáže diktovat hru. Většinou se bráníme a využíváme kontry. Myslím, že nám taková situace vyhovuje daleko víc než tvoření hry.

A ke všemu nejlepší kluby hrají daleko otevřenější hokejbal.

To je také pravda. Branku potom nemusíme tolik dobývat, jako proti soupeřům, kteří jsou na tom podobně jako my.

Inspiraci si každopádně můžete vzít z podzimního zápasu s Kert Parkem Praha, který jste vyhráli a solidně vyválčili. Stejně tak jako z aktuálních duelů s Mostem a Kladnem.

Proti Kladnu to bylo hodně podobné jako utkání na hřišti Kert Parku. Soupeř nás kvalitou přehrával, ale my jsme to bojovností dokázali urvat. S Mostem jsme pro sebe body urvali v posledních pěti minutách. Dali jsme dva slepené góly, soupeř musel ještě více otevřít hru, dali jsme další branku, kterou jsme potvrdili vítězství, ale také to byl urputný boj do poslední chvíle.

Jiří Košťál skončí až budu v kanadském bodování nad ním

Tolik k zápasům, ale pojďme se pobavit o lídrovství. S Jiřím Košťálem byste měli být tahouny a vůdci mužstva. Jak se vůbec kočíruje tak mladé mužstvo, co máte pod rukama?

Mělo by to tak být, že bychom měli společně mužstvo vést. (úsměv) Jirka pořád říká, že chce skončit, ale prý hokejbalu nenechá být, dokud nebudu v kanadském bodování nad ním.

Takže jeho hecování považujete předpokládám za zajímavou výzvu.

To určitě jo. Snažím se pořád si přidávat na tréninku hlavně ve střelecké fázi. Moje koncovka je žalostná. Za sezonu si v zápasech vypracuji třeba dvanáct úniků, ale využiji jenom jeden, což je hodně špatné.

Odtud ale pramení také vaše přezdívka „palič“.

Přinesl jsem si jí hlavně z reprezentace, kde si ze mě kluci ze všech ostatních týmů dělají srandu. Už je to tak.

Poslouchá se to špatně, nebo ještě tyto průpovídky berete jako legraci?

Už to není ono. (smích) Zpočátku to ještě byla legrace, ale postupně vidím, že to nějaký smysl má. A musím se na střelbu zaměřit. Takže už mi to trochu leze krkem.

Co konkrétně si tedy přidáváte ve střeleckých trénincích a co měníte?

S Honzou Šimarou se občas domluvíme a zůstáváme po tréninku. Žádám ho, aby mi ještě chytal. Kromě toho už jsem zkoušel vyměnit rukavice i hokejky a už opravdu nevím, v čem ta střelecká smůla je. Asi už bych si měl zlomit ruce.

To už začínáte být velký expert jako Martin Kruček, který má několik druhů rukavic, hokejek i bot.

(smích) Zatím jsme výstroj neprobírali, ale věřte mi, že už proběhlo i to, že jsem zkoušel namočit přes noc hokejky do záchodu a také to nepomohlo. Snažím se dělat všechno, co jde a doufám, že se to projeví. Na jaro jsem si koupil i jiný shaft a má nějaký jiný grip. Zkusil jsem na hokejku použít i pásku na pádlo, což už pár hráčů z Kladna také zkouší. Ještě jsou možnosti, kam jít ve zlepšování výstroje a co dál udělat, ale nerad bych to pokoušel. Byl bych rád, kdybych střeleckou smůlu prolomil něčím jiným.

Brácha je rozhodně fyzicky mnohem lépe připravený

Jedna věc je, jak se rozjela sezona, ale druhá i to, že máte teď za spoluhráče Jiřího Košťála a bratra Jana. Jak se s bráchou hraje?

Honza je o tři roky mladší, ale spolu jsme začali hrát už minulý rok, když nás dal trenér Tomáš Friml dohromady. Ta spolupráce není špatná. Rozumíme si líp než s jakýmkoliv jiným spoluhráčem, protože si telepaticky uvědomíme, kdo by kde mohl být. Brácha je mladší a občas trochu zbrklejší, ale rozhodně snaživý. Ale jak jsem letos zjistil, je rozhodně fyzicky mnohem lépe připravený podle toho, co vidím v tréninku. Myslím si, že to má podobné jako já. Když jsem začínal trénovat s áčkem, vždycky jsem se snažil být lepší než „Půca“ (pozn. aut.: Tomáš Friml). Brácha teď dělá to samé. Ze začátku se snažil a teď už je na tom fyzicky lépe než já.

A to vy máte rychlost par excellens. Chcete mi říct, že je ještě rychlejší?

Když na tréninku běháváme sprinty, tak každopádně jo. První dva tři sprinty ho předčím, ale potom se ukáže, že má nejspíš lepší fyzičku a dokáže pořád běhat naplno. Jak jsem o kousek starší, tak už na tom nejsem tak dobře.

Ale vždyť máte být ještě v ideálních hokejbalových letech.

(úsměv) Také doufám, že jo. Ale brácha se prostě začal zlepšovat v jiných věcech. Je vážně rychlej.

Přípravu jste tedy měli úplně odlišnou?

Je pravda, že přes zimu dělal lyžařského instruktora a tam jeho nohy dostávaly hodně zabrat. Proto je možné, že tím zlepšil výkonnost. Zatímco já pracuji a žiji v Pardubicích, do Letohradu dojíždím na tréninky, ale každý zase nestíhám. Takže půlku zimní přípravy jsem se snažil trénovat sám, na tréninky jsem potom dojížděl jednou týdně. To jsme měli všichni povinné. Brácha tam proto přidal na rychlosti a vytrvalosti.

A jak jste se tedy připravoval vy?

V klubu se trénovalo třikrát týdně. V úterý se chodilo na hřiště vybíhat schody společně s dorostem, čtvrtky se chodilo do tělocvičny, kde byly kruhové a posilovací tréninky. A soboty jsme chodili běhat ven. Když začalo být lepší počasí, dostali jsme se také na hřiště. A jelikož jsem z Pardubic a mám takovou pracovní dobu, že občas pracuji až do osmé večerní, tak jsem dojížděl jen v sobotu. V týdnu jsem se snažil posilovat tady a běhat po okolí. Prostoru moc není a je to horší.

Kdybychom se dostali do finále, musel bych se oženit na hřišti

Pořád hrajete za Letohrad, ale bydlíte v Pardubicích. Už dlouho se ale říká, že jste měl i nabídky z jiných klubů na přestup a že jste sám chtěl zkusit jiný klub. Setrvání v Letohradu je patriotismus, nebo jsou pro něj jiné důvody?

Ne, vůbec. Asi dvakrát už jsem říkal, že bych rád přestoupil. Před třemi lety jsem chtěl jít do Hradce Králové, kam mě vedení našeho klubu nakonec pustilo na hostování možná i na můj truc po nějakých pěti neodehraných zápasech za Letohrad. Minulé jaro jsem začal i kvůli reprezentaci trénovat s Pardubicemi. Vypadalo to, že bychom se mohli domluvit, abych na letošní sezonu přestoupil právě sem. Letohradskému vedení se to samozřejmě moc nelíbí. Pan předseda Fiala mě má jako za svého vlastního, protože když jsem začínal s hokejbalem, hodně mi pomohl. Takže pro něj je to asi hodně srdcovka, že hraji za Letohrad. Dohodli jsme se, že tuto sezonu ještě určitě dohraji za „Jeleny“. Když všechno dobře dopadne, příští sezonu už bych chtěl do Pardubic, nebo klidně i do Hradce Králové. Měl bych to i kvůli dojíždění mnohem lepší. A hlavně bych mohl stíhat všechny tréninky. Všechno záleží na tom, jak dopadne i tato sezona a jak se vedení klubů domluví. Nebo zda mě vůbec letohradské vedení pustí. To je největší kámen úrazu na tom celém. A ještě jsme se bohužel na ničem nedohodli.

Na tréninky byste to pak měl v podstatě za rohem. Co vás kromě jiného láká do Pardubic? Spolupráce s dalšími reprezentanty, nebo být v rukou jednoho z nejlepších českých trenérů současnosti?

To je také možnost, že je tu jeden z nejlepších trenérů v republice, ale hlavní by byla docházka na tréninky. Nebudeme si nic nalhávat - docházka na tréninkové jednotky vždycky byla žalostná, sešlo se nás třeba deset. Když byla zimní pauza, tak se tam objevilo třeba jen šest hráčů. Což potom neodpovídá kvalitám, které bychom měli mít. Pokud jsem zrovna trénoval s Pardubicemi, nikdy by se nestalo, že by trénovalo méně jak patnáct hráčů. Když se jich sešlo jen patnáct, už bylo zle. Takže pokud bych trénoval víc a s více hráči, to by mě mohlo dál posunout. Dá se potom dělat spousta cvičení a lépe to vypadá.

V Pardubicích vás drží nejen hokejbal, ale brzy prý budete plnit i manželské povinnosti.

(úsměv) Ano. Ale já už teď vím, že se nesmíme s Letohradem dostat do finále ligy, protože termíny svatby už je dán. Budeme se brát 2. června a tam je plánovaný začátek finálové série.

Věřím tomu, že byste se stihl oženit mezi přestávkami, kdyby to bylo nutné.

(smích) Z hecu jsem doma před přítelkyní plácl, že kdybychom se tam vážně dostali, mohli bychom si udělat obřad přímo na hřišti ještě před finálovým zápasem. V tu chvíli nic nenamítala, ale nevím, jak by to bylo, kdyby to tak opravdu mělo být. V kabině se o tom každopádně nebavíme, chceme se soustředit na posledních sedm zápasů základní části a takovéto věci vůbec neřešíme.

Co když vám přítelkyně řekne, že svatba na hokejbalovém hřišti nebude?

To by mě také zajímalo, jak se to udělá. Zatím není žádná dohoda. Kdyby to takhle dopadlo. Napadá mě jen to, že pokud bychom hráli finále a nešlo by jinak, zkusil bych přes letohradský klub zažádat soupeře, zda bychom nemohli první zápas odehrát už v pátek. Ale zatím jsem nad tím jinak neuvažoval. Bylo by samozřejmě krásné dostat se tak daleko, ale přemýšlím realisticky a vím, že obrovským úspěchem by pro nás bylo semifinále.

Plánujeme s kamarádem prostě Mount Blanc pokořit

Slyšel jsem ale, že jste velký milovník turistiky. Chtěli jste mít svatbu na nějakém zajímavém místě?

Tam také určitě nebude. Vezmeme se v Chrasti v Zámeckých zahradách. Každopádně jsme plánovali svatební cestu a chtěli jsme jet na Hawai, protože tam mám strýce. Ale nakonec to krachlo na finančních prostředcích, protože plánujeme koupit pozemek a budovat si vlastní rodinné zázemí. Proto pojedeme „jen“ na řecký ostrov Zakynthos. Poletíme až začátkem příští sezony, takže vynechám jen úvodní dvě utkání za Letohrad, anebo už za Pardubice.

Pěkný plán, protože ne každý jezdí na svatební cestu. Vášeň pro cestování určitě sdílíte s přítelkyní.

Je to tak. Dvakrát do roka si kupujeme víkend, kde nejsme na wellness, ale přítelkyně naplánuje túru na pětatřicet kilometrů, kterou projdeme a je na chození po horách větší blázen než já.

Ještě abyste při takových vzdálenostech neměl natrénováno na hokejbal.

(smích) Občas to má s tréninkem hodně společného, co se týče vyčerpání. Opravdu to tak je.

Jaké vrcholy už máte za sebou?

Chodíme hlavně po českých horách. Byli jsme v Jizerkách i v Jesenících. Čeká nás České Švýcarsko a byli jsme také v Beskydech. Ale s kamarádem, který hrával také za Letohrad, jsme byli na Mount Blancu. Jenže jsme skončili těsně pod vrcholem. První den jsme vystoupali nějakých 3300 metrů, kde je tábor a spí se tam. Druhý den jsme vyšli o 600 metrů výš, ale sešli jsme zpět dolů kvůli aklimatizaci a následně jsme vycházeli ve tři v noci znovu 600 metrů a čekalo nás 700 metrů převýšení na vzdálenosti 11 kilometrů po té ledovcové pláni. Jenže nás tam zradilo počasí, hodně foukalo, nebylo moc vidět a průvodci se zdálo, že by tam byly nějaké praskliny.

Jak to dopadlo?

Vyšli jsme o nějaké tři hodiny později, ale dostali jsme se nakonec jen do půlky a končili jsme ve 4400 metrech, což je nějakých 400 metrů pod vrcholem. Dál už nás opravdu nepustili. Bylo by to hodně rizikové. Ale chystáme se tam vrátit, protože mě to mrzí, že jsem to nezdolal. Nebylo to zase tak turisticky náročné, ale obtížnější to bylo na výškový stupeň. Plánujeme s kamarádem prostě Mount Blanc pokořit.

Takže to máte podobné jako horolezci. Jakmile horu nezdoláte, chcete se na ní zkrátka vrátit?

Přesně tak! Nebaví mě jen tak chodit. Když si dám nějaký cíl, snažím se ho splnit, ať už je to v čemkoliv.

Jste proto paličatý a cílevědomý?

Spíš to druhé, než že bych byl paličatý. Cílevědomý jsem určitě.

Žiji normálním životem a nejen hokejbalem, nudu moc neznám

Jaký další turistický cíl jste si splnil?

Určitě Olymp v Řecku, i když ten se jmenuje v originálu úplně jinak. V češtině jej známe jinak. Vyšli jsme od moře až nahoru, což je také nějakých čtyři tisíce metrů. Nic extrémního zatím v repertoáru nemám. Opravdu se pohybujeme jinak hlavně v Čechách.

A je nějaký turistický sen, který byste si rád splnil?

Bez váhání říkám Kilimandžáro. Ale jelikož se zaměřujeme spíš na pozemek, chceme stavět dům a potřebujeme finance, tak teď ne. Třeba jednou, až budou děti větší. Vypadá to tak na důchodový věk.

Kdo vás přivedl k cestování?

Přítelkyně tuhle zálibu u mě ještě vyšperkovala, ale dřív jsme s rodiči bydleli v Nekoři a každoročně jsme jezdili do Krkonoš na chatu. Pronajímal si jí tam strýc Josef, bývalý politik. To vám určitě něco řekne.

Takže někdejší ministr zemědělství Josef Lux byl váš strýček?

Je to bratr mého tatínka. Už sedmnáct let ovšem po vážné nemoci není mezi námi. Říká se, že zemřel na leukémii, ale zase tak úplně pravda to není. Když se vyléčil, chytil čtrnáct dní na to zápal plic a zemřel nejspíš na něj, protože měl oslabenou imunitu.

Pokračujte tedy v líčení turistických začátků.

Dobře. Tehdy jsme tam pořád chodili, z té doby máme i krásné fotky, kde jsme našli i hříbky v příkopě. No a po dlouhé době cestujeme s přítelkyní, protože dlouho předtím jsem se věnoval jen sportu. Teď už se dá říct, že žiji normálním životem a nejen hokejbalem. Přirostlo mi to k srdci.

Smekám před vámi. Pracujete ve stavebnictví a po týdnu těžké práce si dát ještě dlouhou túru, to vyžaduje hodně sil. Mnoho lidí by si spíše pohovělo doma.

Snažím se žít vlastní život nejlépe, jak to jde, protože nudu moc neznám.

Strýc byl hodně pro lidi. Na veřejnosti se choval stejně slušně jako v soukromí

Pojďme tedy rozebrat vašeho strýce. Jaký jste spolu měli vztah a jak si ho pamatujete?

Pamatuji si ho z dětství. Když zemřel, bylo mi necelých deset let. Každý týden jezdíval po obědě k babičce na kafe. Všichni se na to scházeli. Pokud měl dobrou náladu, vzal tahanicí harmoniku a zahrál pár písniček, zpívalo se. Strýc Josef byl hodně společenský typ a dost lidí ho mělo rádo. Už za to, jak se choval a prezentoval. Teď má nejstaršího syna Josefa, který je vystudovaný chirurg a je strýci hodně podobný v mnoha ohledech. Od všech lidí na něj uslyšíte jenom chválu. Strýc byl na tohle kapacita. Jen se na to podívejte - dokázal vychovat super děti, i když už potom musely vyrůstat jen s jejich mamkou.

Jak se vstřebával jeho odchod ze světa? Málokomu se stane, že jeho strýce zná celý národ.

Bylo to takové zvláštní. Probíralo se to také v televizi. To je úplně odlišné od toho, když zemře kdokoliv jiný, v televizi o tom nic nevidíte. Táta se strejdou a s příbuznými natáčeli o strýčkovi film, ještě když to bylo čerstvé. Bylo to dost zajímavé. Zaznívala i kritika od těch, co ho neměli rádi. Každý si pak musel přebrat to, jak ho znal a čemu věřil.

Vzpomenete na společné zážitky?

V tu dobu jsem začínal se sportem, ale o něm jsme se nebavili. Na prvním stupni základní školy jsem se učil hrát na kytaru, takže v té době tam byl hlavně vztah k hudbě. (smích) Asi si říkáte, že jsem zajímavý typ člověka, ale já jsem si toho prošel opravdu hodně. Ale díky tomu jsme měli co probírat. Rodiče byli tenkrát rádi, že jsem začal něco dělat a hrál na kytaru, kterou mi koupili. Jak jsme se scházeli u babičky, občas jsme si společně i zahráli.

Jeho politickou dráhu jste tehdy ale nevnímal, viďte?

To máte pravdu. Věděl jsem jen, že byl ministrem zemědělství. Ale když už se ptáte, dnes si myslím, že kdyby teď žil, klidně by mohl být naším prezidentem.

Nejspíš se shodneme na tom, že byl naturelem slušný člověk, který neměl rád konflikty a podle toho jednal také v politice. Takových politiků už je dnes jako šafránu.

Strýc byl hodně pro lidi. Tak, jak jste ho viděli chovat se na veřejnosti, takový byl i mezi námi všemi.