Ne a ne končit. Manželka na mě tlačila, ať zase hraju hokejbal, říká legendární Švancar

/HVĚZDA KOLA/ Most - Doyen, inventář klubu, nesmrtelný „dědek“. Říkejte mu, jak chcete. Ale pro stále zářícího mosteckého útočníka Slavomíra Švancara se vžila i přezdívka hokejbalový Jágr. V pětačtyřiceti a díky jeho lehce podobné vizáži – dlouhé vlasy a tvář obrostlá vousy - to sedí.

Za měsíc oslaví další narozeniny a předčasný dárek si dal o víkendu pěti body ve dvou zápasech. Co by za ně dala božská 68 v NHL. Jenže ikonický Mostečák to dokázal bez dřiny v posilovně, bez hodin strávených střelbou a bez desítek naběhaných kilometrů. Zato jeho ruce jsou pořád zlaté a přehled takový, že mu ho vychvalovaní Kanaďané mohou závidět. Stále válí a ke všemu stejně jako hokejová legenda také v nejlepší soutěži na světě, té české.

Dva góly a tři asistence za víkend, to je slušná porce. Kolik hráčů ve vašem věku se takovou bilancí může chlubit, že? Natož hráči o generaci mladší jak v extralize, tak v mostecké kabině, kterým byste mohl dělat otce.

Tak to můžu říct úplně přesně. Je to tak, že se znám osobně s jejich maminkami. (smích)

To je bomba. Ale přesto vás hokejbal pořád naplňuje?

Jak se to vezme. Abych byl naprosto pravdomluvný, tak už mě nebaví. Jediný můj problém je, že věci okolo hokejbalu mě nenadchnou, ale samotný zápas mě absolutně pohltí a je to pohoda. Ovšem věci s hokejbalem spojené už mě nebaví tak jako v minulosti. Dříve jsme jakékoliv utkání okamžitě probírali, telefonovali jsme si a scházeli se kvůli tomu a vlastně jsme tím trochu i žili. Dnes už mě pohltily jiné věci a hokejbal mi ubírá čas, který bych chtěl věnovat právě něčemu jinému.

Koncem kariéry ale „vyhrožujete“ už od roku 2010 a sedm let poté jste stále mezi extraligovými stálicemi.

Je mi až trapné se k tomu neustále vracet. (smích) Už tenkrát jsem říkal, nikdy neříkej nikdy. Ale točí se to kolem motivace a chuti. Až jednou přejde, přijde definitivní konec. U mě to bylo vždycky v hlavě. Když chuť pominula, tvrdil jsem, že hrát nebudu. A když se opět dostavila, řekl jsem si, že mě přece nějaké konečné prohlášení nezastaví před tím, co mě fakt baví.

Rozumím. Ale je motivací pro vaše návraty z hokejbalového důchodu pomoc mosteckému klubu?

Zní to blbě, ale v šestačtyřiceti už trošku vím, co tým potřebuje, a myslím si, že Most se dostal do situace, v níž nikdy nebyl. Proto nevím, jestli je správný výraz pomoc týmu. Vloni bych na tisíc procent podepsal, že už se v extralize nikdy rozhodně neobjevím. Ale bohužel se Most dostal do srabu a nevěděl si s tím rady. Nemůžu říct, že by se tu dělalo něco špatně, ale každý jiný člověk provozující kolektivní sporty by vám řekl, že když se dostanete do nějaké žumpy, tak se z ní také musíte nějak dostat ven.

Čím jsem starší, tím porážky nesu hůř a hůř

Na každého může přijít krize. Před lety existenční problémy řešilo Ústí nad Labem, rozkol uvnitř týmu v nedávné minulosti nastal v Hradci Králové. Most si také prochází érou obměny, krize, kdy je potřeba vše změnit od základu? Pomáháte s tím?

Snažím se o to, abych k takovým věcem okolo, v nichž máte absolutně pravdu, pomáhat nemusel. Víte, vždycky jsem byl tím, kdo do všeho trenérům pořád „pindal“. Z mé pozice se snažím alespoň tým uklidnit, protože v některých zápasech to herně vůbec není špatné, ale před oběma brankami není dostatečný klid a dostatečný počet šancí. A nestačí nám to ke klidnému dohrání utkání a k tomu, abychom bodovali. Moje týmová úloha spočívá v tom, abych pomohl extraligu zachránit. To je teď nejdůležitější.

Povede se to vzhledem k posledním výkonům?

Nevím, jestli můj pohled na věc bude úplně správný a kompetentní. Když jsem v zimní pauze dával rozhovor hokejbalovému magazínu, byl jsem totálně přesvědčený o tom, že zasáhneme do play-off. Už proto, jak jsem viděl sestavu i hráče, co k nám přijdou. Bylo ve hvězdách, jestli se nám podaří udělat vyřazovací fázi, ale měli jsme kemp a tam jsme prohráli. Ale jinak jsem přesvědčený, že ligu v Mostě zachráníme.

Říkáte, že hokejbal už tolik neprožíváte, ale sestup klubu do první ligy by vám asi zlomil srdce, že?

Samozřejmě jsem se rozhodl, že znovu podlehnu tlaku a půjdu do toho znova, byť na pár zápasů. Prožíval bych to hodně špatně. Čím jsem starší, tím porážky nesu hůř a hůř.

Rozumím vám. Také nerad prohrávám.

Tak vidíte. Vždyť já nenechám vyhrát ani svou malou dceru v Člověče, nezlob se. Nemám rád porážky a nechci se to naučit.

Když řeknu, že budu hrát a pojedu na zápas, zastaví mě v tom jedině zranění

Je vidět, že jste pořád dravý „soutěžák“. Prý si kvůli hokejbalu momentálně dokonce přehazujete naplánované akce, abyste mohl zase hrát.

Určitě. Netýká se to jen hokejbalu, ale obecně nesnáším sliby a plané řeči. Tvrdím, že když někdo něco řekne, měl by si za tím stát. To je mé životní krédo. Když řeknu, že budu hrát a pojedu na zápas, zastaví mě v tom jedině zranění. Ostatní věci se sportu přizpůsobit dají a to měnit nechci.

To je dobré. Ale co na to říká manželka, když zase odjíždíte na extraligové zápasy?

To je zase druhá věc. Manželka mě celou kariéru podporovala a teď už je to tak, že nyní se to spíš nelíbí naší malé. A nejhorší je, že se to přestalo líbit i mně. To je ten problém, proč ještě uvažuju nad tím, zda pokračovat, nebo úplně skončit. Zato manželka mě doteď podporovala, tak to snad ještě chvíli vydrží.

Slávo, jak dlouhá ta chvíle ještě bude?

No... (pousměje se)

Čekají vás už opravdu dva poslední extraligové zápasy, nebo se znovu necháte udolat?

Teď už vám zase řeknu, že stoprocentně končím. (smích) Ale je na to pěkná fráze – nikdy neříkej nikdy. Jenomže šance, že příští rok opět budu hrát extraligu, je teď už jen jedno procento.

Dnes už máte i trenérskou licenci, ale sám jste tvrdil, že se necítíte na to být u hřiště tak intenzivně. Změnil se váš postoj?

Koukám na to asi takhle – když přijdu na zápas, pořád mě to táhne na hřiště. Ale čas se zastavit nedá a při mém stylu hry už je to dnes tak, že mladí okolo mě probíhají obrovskou rychlostí a teď se ta rychlost ještě zvýšila. Myslím si, že dál už tomu nemám co nabídnout. Co se trenérské praxe týče, asi by mě to bavilo. Je to stejné jako s hrou – pohltí mě to a když se pro něco nadchnu, dávám tomu všechno. Na druhou stranu, abych převzal Most a dělal mému kamarádovi a hlavnímu kouči Plachému asistenta, to není na programu dne. Žádnou jinou nabídku nemám a chraň Bůh ani jinou nehledám. Takže jsem o tom ani nepřemýšlel. A že bych trénoval mládež, to nehrozí. V tuto chvíli nemám takové ambice.

Jsem ochotný soutěžit prakticky v čemkoliv

Říkáte, že už hokejbalu nemáte co dát, ale přitom vás v minulosti nazvali hokejbalovým Jágrem. Vašich pět bodů ve vašem věku dokazuje pravý opak vaší výkonnosti a Jágr by o takovou bilanci stál také.

Kdyby Jaromír takové přirovnání slyšel, asi by se mu to nelíbilo. Na to bych radši úplně zapomněl. (smích)

Vlastníte stavební firmu, kde děláte domy na klíč. Takže když to vezmeme globálně, pořád potřebujete být v zápřahu. Vedle stresujícího zaměstnání stíháte ještě hokej, tenis, florbal a na vrcholové úrovni hokejbal. Vypadá to, že se musíte neustále zaměstnávat.

Přiznávám, že nuda je můj veliký nepřítel. Třeba dovolenou s rodinou musíme organizovat tak, abychom tam měli i nějaké známé. A pak jsem ochotný soutěžit prakticky v čemkoliv. (úsměv) Polehávání na pláži pro mě není.

A v čem rád soutěžíte?

To by vám mohl vyprávět spoluhráč David Tyburec, s jehož rodinou jezdíme na společné dovolené. Jsme podobně založení, jsme schopní opravdu soutěžit v čemkoliv. Můžeme hrát stolní fotbal, ping pong, šipky a klidně i dětské automaty v dětských hernách. Soutěžit se musí prostě ve všem.

Zdědila po vás dcera soutěživost?

Jedno po mně chytla stoprocentně – nesnáší prohrávat. Já říkám, že se nemá učit porážkám. Člověk, který se to naučí, tak se s pády smíří moc lehce a potom není ochotný udělat maximum.

Bude z ní hokejbalistka?

Je jí šest. Původně jsem si přál kluka, ale nakonec jsem byl z dcerky absolutně nadšený. Vedeme jí ke všem sportům. Plave, hraje tenis, dali jsme jí na bruslení. Spíš bych jí viděl na ledě, než na hokejbalu. Chci, aby byla všestranná, ale nebudu tlačit na to, aby profesionálně sportovala.

Nemám rád jen individuální sporty

Říkal jste, že čas po hokejbale chcete vyplnit i chvílemi s rodinou. Ale našel jste si už pro sebe také jiné koníčky, nebo vám život z velké části vyplňuje sport?

Určitě sport. Po všech stránkách. Není tolik takových, které by mě nebavily. Mám štěstí, že si všechny sporty umím zahrát na nějaké úrovni. Nemám rád jen ty individuální – běhání i cvičení – ale jinak jakékoliv jiné vás napadnou, ty dělám opravdu rád.

Jakmile to tedy zavání kolektivem, jdete do toho?

Jo, přesně tak. To je můj šálek kávy.

Proto jste si také myslel, že hokejbal můžete dělat rekreačně v pražské lize. Ale tam jste nejspíš brzy narazil.

Ano, ze začátku jsem hrál za Žatec a potom jsem byl znovu tady v severočeském regionu. Ale řekl jsem si, že tahle nižší soutěž asi není pro mě. Na této úrovni mě hokejbal příliš nebavil, protože tam bylo spousta rušivých věcí kolem. Nechci se nikoho dotknout, ale kvalita rozhodčích také nebyla dobrá. Když hrajete nějakou dobu na tak vysoké úrovni a najednou přijdete sem, je to jiné. Musím říct, že je tam spousta dobrých hráčů, ale jejich potíží je to, že nemají skoro žádné vedení. S tím souvisí to, že tu panuje velká nekázeň a je běžné, že se hraje deset přesilovek na jedné straně, deset přesilovek na druhé. Potom šest lidí z jednoho týmu vynadá rozhodčímu a dvanáct lidí z druhého potom vynadá všem. Proto jsem si řekl, že už na takovou soutěž asi nemám nervy a nemá cenu to dál zkoušet.

Napříč sporty se tvrdí, že v nejnižších ligách vědí vždy vše nejlépe.

To je ten správný citát, který na to pasuje.

Rodině dlužím dovolené, protože se mi neustále přizpůsobovala

Cítil jste se proto hokejbalem otrávený a z rekreace se staly chvíle na obtíž?

Ano! Zábava to vážně byla, ale jen chvíli. Zbytek už tak zábavný nebyl. Řekl jsem si, že než bych volný čas zabil tímhle handrkováním, raději je vyplním jinými sporty a že se naplno budu věnovat rodině. Už je na to čas.

Takže tentokrát nějaká příjemná dovolená a nejspíš i šipky.

Například i ty šipky. (úsměv) Rodině dovolené dlužím, protože se mi neustále přizpůsobovala. Vždy to bylo tak, že jsme se dohodli, že někam pojedeme na chvíli, protože za rohem už je příprava na šampionát, potom další povinnosti a rodinu jsem pořád odkládal.

Doma si vás proto asi dost užijí?

Zatím ne. Manželka dříve chodívala na všechny domácí zápasy, dneska už mám potíž přemluvit jí alespoň na pět minut. To je neřešitelné. Dokonce vám ale můžu říct, že mě v jednu chvíli přemlouvala a tlačila, abych šel hokejbal ještě hrát. Ale dneska už na mě opravdu netlačí.

Takže vás žena vyháněla ke sportu, abyste se uvolnil?

Přesně. Kontaktní sport pomáhá od stresových situací a většinou to odnese někdo jiný. (směje se) Protože jsem nejdřív unavený, ale potom zase klidný. Na hřišti se s někým pohádám do krve, ale po osprchování už nemám jediný problém zajít se soupeřem na kafe, pobavit se nad tím a zasmát se tomu. A tak by to přece mělo být.