Na hřišti jsem impulzivní a hraju na city. Někdy až za hranou, říká „Vrabčák“

/HVĚZDA 13. KOLA CROSSDOCK EXTRALIGY/ Praha - Bylo po světovém šampionátu, on byl zklamaný z domácího neúspěchu na velké scéně a zraněný tak, že se jeho zdravotní trable musely tutlat. I proto ztratil na chvíli chuť do hokejbalu a přemýšlel o sportovní pauze.

Chlap, jehož příjmení polského původu odkazuje na vrabce, tedy tvora, který je živý stejně jako on. Chlap, jehož přezdívka Saša dává za pravdu jeho hokejbalovým výkonům. Chlap, z něhož vyzařuje obrovská životní energie a s nímž se lidé nenudí. Muž, jenž je padouchem mezi hokejbalisty a zlatem mezi přáteli. Tomáš Wróbel. „Vy mi voláte na hodinky. Tak to počkejte. Zavolám vám obratem z mobilu, to bude mnohem pohodlnější,“ zdraví mě originálně na začátek našeho povídání a posléze dokazuje, že on sám je originál po všech stránkách.

Jste fanda moderních technologií?

Dá se říct, že jo, ale není to nic velkého. Stál jsem o chytré hodinky a pořád jsem nevěděl, které si mám vybrat. Nakonec jsem si vybral tyhle, u nichž se dají měnit i ciferníky, což se mi dost hodilo. Rád nosím sportovní styl, občas musíte vypadat společensky i do práce. Takže mi to vyhovovalo a já si je pořídil.

Uchytilo se to i v kabině Kert Parku?

Někteří kluci v kabině také využívají tyhle chytré hodinky. Používáme je i při tréninku, protože vidíme, kolik kroků naběháme a jak běháme. Data potom hodíme do počítače a máme dobré srovnání.

Vaši trenéři Kuna s Jelenem hodně dbají na důkladnou přípravu, takže možná už brzy budou velice rádi srovnávat data i z vašich hodinek.

Musím říct, že už v šatně máme pokročilé věci. Máme člověka, který zapisuje údaje, tablet, na kterém pracuje a vše zapisujeme. Počítáme „ice-time“, i když u nás to spíš bude „asfalt time“, nebo „plast time“. (úsměv) A také kdo kolikrát vystřelí, kdo vyhraje buly, kdo je na hřišti, jaký je jeho průměrný čas, kdo má nejdelší střídání. Měříme to všechno a trenéři potom mají v rukou argumenty pro to, aby nás případně mohli sepsout. Mají nás zkrátka čím kontrolovat.

Ale podle současného vývoje sezony mají spíš důvod k pochvale.

Samozřejmě, ale trenéři nejsou nikdy spokojení, abych řekl pravdu. Přijde mi, že čím víc vyhráváme, tím víc i dřeme. Není to tak, že bychom usnuli na vavřínech, protože do nás oba koučové cpou, že i když jsme vloni vyhráli titul, neznamená to, že budeme pořád vyhrávat. Chtějí, abychom byli pořád lepší. Musíme pořád makat a být lepší.

A přitom vaše sezona měla nečekaně pozvolný rozjezd, ale konec podzimu jste rozjel v parádní formě, že?

(úsměv) To je sice pravda, ale když probíhaly rozhovory s trenéry hned zkraje přípravy, měl jsem dilema, zda sezonu začnu nebo ne. Měli jsme svatbu s přítelkyní, bylo mistrovství světa. Takže jsem neměl ani chuť se v hokejbale angažovat a chtěl jsem si užít trochu volna. Spoustu let pro mě byly sezony fakt náročné. Dá se říct, že co sezona, to bylo semifinále či finále a potom světový šampionát. Bylo to fyzicky i psychicky náročné.

A do toho jste se ještě zranil.

Měl jsem před mistrovstvím světa zraněné rameno, což se tutlalo, abych byl ready na MS. Mrzelo mě to, protože jsem nemohl být v nejlepší formě a ukázat se. Rameno mě potom dál pobolívalo, chodíval jsem na rehabilitace, což mi pomohlo. Potom jsem si řekl, že budu pokračovat dál, ale chyběla mi fyzická kondice a trénování s hokejkou. Existuje taková fráze, která říká, že všechno se láme až na jaře. Doufal jsem, že podzim ještě slušně dohraju a na jaro se připravím s plnou parádou, abych byl ještě lepší než teď. Protože letošní podzim byl slabší.

Kdyby tady Libor byl, pěkně by si mě vychutnal

Skutečně si bodový a výkonnostní propad vysvětlujete jen zraněním?

Rameno mě trochu limitovalo, a ještě doteď mě to bolí, když dělám kliky. Věřím, že do jara se vše zahojí a budu se moci stoprocentně připravovat.

Chvilku se mluvilo také o tom, jestli ještě vůbec budete hrát. Ale předpokládám, že o tom jste ani na chvilku nepřemýšlel.

(úsměv) Znáte to... Někdo si řekne určité věci a vznikne z toho nějaký příběh. Ale hokejbal by mi moc chyběl. Nemohl bych skončit, a navíc v mém věku, protože jsem ještě relativně mladý a mám ještě hokejbalu co nabídnout. Bavil jsme se o tom i se spoluhráči, že by bylo blbé, kdybych toho nechal. Pořád mám týmu Kert Parku co předat.

Kdyby byl mezi námi ještě Libor Topolánek, ten by vám vše hodně rychle vysvětlil, co myslíte?

Libor... to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem nakonec nemohl s hokejbalem přestat. Chodily mi takové indicie, že by se mu to nelíbilo. Kdyby tady Libor byl, pěkně by si mě vychutnal. Jak říkáte, asi by mi pěkně naložil, protože jsme byli velice dobří kamarádi a vídali jsme se pravidelně. Kdyby žil, vůbec by otázka hraní nebyla na pořadu dne.

Navíc jste byli oba Moraváci. Vy jste přišel z Karviné, on ze Vsetína.

Přesně, přesně, přesně. A vůbec poprvé jsme se spolu potkali na Kladně. Víte, jakou spolu máme vůbec první příhodu?

Povídejte.

Libor už hrál za Kladno, já hrál za Karvinou a vyšli jsme na sebe v prvním kole play-off. Prohráli jsme 0:3 na zápasy. On to celé odstartoval tím, že mi dal krutou sekeru na koleno. To byl začátek našeho velkého přátelství. (smích) A potom už jsem skončil na Kladně, abychom spolu ještě hráli ve Vlašimi a také tady v Kert Parku. A bývali jsme také v lajně.

Na to, jaký to býval hokejbalový gentleman, tak začínat takhle přátelství, to vám muselo přijít trochu podivné, co vy na to?

(úsměv) Občas měl takové blikance. To on rád někdy vyprovokoval hráče, což byl účel a není to záviděníhodné. Někdy takhle hráče ťukl, aby ho rozhodil psychicky. Byl na to vyloženě expert, a proto si také myslím, že byl tak úspěšný.

Už jsem Pražák dlouho. Momentálně s manželkou bydlíme v Odolene Vodě

Když už jsme mluvili o vašem rozhodování, zda hrát či ne, něco podobného mívali také reprezentanti, bratři Michal a Petr Chmelové. Ti se ovšem na delší čas stáhli, hráli v rodném městě druhou ligu, než se znovu nechali umluvit na extraligu i reprezentaci.

Michala si dobře pamatuju. Poprvé jsem se s ním potkal v reprezentaci před šampionátem v Bratislavě, bylo mi dvacet. Bylo potěšením s ním hrát, protože jeho střela byla známá snad všude. Měl neuvěřitelnou střelu. Oba byli výborní hráči a je škoda, že o nich teď neslyšíme, protože si myslím, že by měli ještě na to hrát extraligu. Ani nevím, jestli nehrají ještě 1. ligu v Poličce.

Michal už si užívá rodinné pohody.

(úsměv) Takže už to zabalil úplně, to chápu.

Bylo u vás také ve hře, že byste šel „odpočívat“ do nižší soutěže?

To se mi asi úplně nestalo, protože jsem hrával ještě do dvaceti. Nejprve jsem hrál v Karviné a potom jsem si vyzkoušel extraligu juniorů v Havířově. Potom už jsem se rozhodoval, co budu dělat dál. Jestli mám jít do druhé ligy, nebo zkusit hokejbal na Kladně, což mi nakonec pan Kadlec nabídl. A najednou se otevírala možnost podívat se do reprezentace. A to koukáte s otevřenou pusou, když vám je dvacet, protože to je to, co by každý sportovec chtěl. To mě přemluvilo, ale ještě jsem formou střídavých startů pomáhal hokejbalistům Karviné v první lize. Tam to bylo výjimečné, protože extraliga byla fyzicky náročná, pak jsem také musel ještě dojíždět z Prahy zase zpátky. To bylo těžké.

Ještě pořád dojíždíte?

Už jsem Pražák dlouho. Momentálně s manželkou bydlíme v Odolene Vodě a tady už asi i žít budu. Ale do Karviné ještě pořád jezdíme za rodiči na víkend. Shodou okolností už jsem málem hrál za Karvinou i zápas. Věděli, že jsem přijel, ale nakonec jsem se mezi ně nechtěl mísit. Měli dost hráčů a já nechtěl narušovat jejich přípravu a hierarchii týmu. Ale řekl jsem, že jim rád pomůžu a jestli budou chtít pomoct, je to jen na nich.

Bylo by něco neuvěřitelného vyhrát s Karvinou titul!

Když už zmiňujete karvinské téma, tak do jednoho dotazníku jste uvedl, že byste si přál vyhrát titul s Karvinou. Vy už jich máte požehnaně, ale tohle by byla nejspíš srdcová záležitost. Dojde na to někdy?

(smích) Musím říct, že to, co jsem tenkrát řekl, to pořád trvá. Bylo by něco neuvěřitelného vyhrát s Karvinou titul. Když se na to podívám racionálně, reálné to asi není. Klub má výborné žáky, dorost, prostě mládež. Pracuje s ní výborně. Starší lidé ale většinou buď brzy skončí, nebo odejdou do Prahy třeba jako já. Lepší hráči dostávají i tak dobré laso, že odcházejí také za prací. V Moravskoslezském kraji je poměrně složité najít seriózní práci, nebo je to za trochu nižší mzdu, než jsme zvyklí tady v Čechách. Plus připočtěte fakt, že většina hráčů pracuje v třísměnném provozu, takže dělají odpolední a noční, a když mají jet na výjezd na celý víkend, tak to není optimální. Musí se hodně otáčet, aby uživili rodinu. Proto je situace ve slezských klubech tak těžká. Týmy jezdí na zápasy v deseti až jedenácti lidech, a to se dost složitě vyhrává. V dnešní době to není na této úrovni jednoduché. To je ten hlavní důvod, proč to tu takto funguje. A když se podaří nahoru postoupit, hrají to pak i kluci z karvinského hokeje. Jsou tam bez debat šikovní hráči, ale náročné cestování není legrace.

Vážně by nebylo řešením spojit tři slezské kluby do jednoho silného celku, doufat v návrat hráčů s bohatými extraligovými i reprezentačními zkušenostmi a čekat na to, že na sebe nabalí další borce a také zájem sponzorů?

To je jednoduchá, ale zároveň velice složitá otázka. Ono je to historicky nastavené už tak, že například mezi Karvinou a Třincem nejsou optimální vztahy, stále mezi sebou bojují, ale předsedové se občas nedokáží domluvit. Chtěli nějaké hráče, nedohodli se na částkách. Kámen úrazu je právě i v tom, že spolu bojují. Kdyby se kluby před pár lety spojily, například i s Opavou, vytvořily by konkurenceschopný tým, který by něco vyhrál. A přesně, jak jste říkal - bývali tam i reprezentanti Lukáš Heczko i Lukáš Hudeček, kteří mají kvalitu a jen by mužstvu pomohli. Stačilo by, kdyby se šéfové klubů společně domluvili. Jenže pak je tu zase otázka, kde se bude hrát a tam má zase každý to své ego někde jinde, protože každý by chtěl hrát doma.

Druhá věc je, že Moravané a Slezané bývají trochu temperamentní. Nebude potíž také v téhle charakteristice?

(úsměv) Asi máte pravdu. Jsme divocí, ale to je fakt složité říct. Kdyby se nahlíželo na úspěch, tak by se domluvili ve svém zájmu. Jenže to máte těžké, když se kluby nedomluví. Ale znáte to - nic se nezkusí, nic se nezíská. Nejspíš to bude věc, která se nikdy neuskuteční, ale já si myslím, že je to velká škoda.

Trošku jsme odbočili, ale když už jsme u moravského temperamentu, je potřeba říct jinou věc. Říká se, že krotit vás v zápase i na tréninku je pro kouče nadlidský úkol. Je to pravda?

Stoprocentně to pravda je. Jsem impulzivní člověk na hřišti, ale v normálním životě jsem v pohodě. Tedy myslím si to. (smích) V zápasech jsem hodně impulsivní, někdy až za hranou. Není to úplně korektní, ale ve hře jsem prostě takový typ člověka. Na hřišti prostě asi řeším jiné věci než normálně. Bohužel se to děje, i když se na tom snažím delší dobu pracovat. Vím, že občas to ubijí mě i tým, ale jsou věci, které mě naučil i Libor, takže rozhazuju hráče. Když chcete uspět, musíte být trochu hajzlík a musíte působit trochu víc na hráče a na city. To se snažím dělat. Že to někomu vadí, je mi líto, ale bohužel to tak ve sportu chodí.

Když se mi něco nepodaří, dá mi to žena pořádně sežrat

Zaslechl jsem i drsnou historku, že jste už neukočíroval emoce tak moc, že jste se obořil i na trenéra Kunu. To se také stalo?

(je zaskočený) Ježiši, tak to snad ne. To bych si snad ani nedovolil. Ale někdy trenérovi něco málo řeknu, ale spíš jde o názor na hru, že bychom mohli určité věci dělat tak a tak. Ale že bychom se hádali, to u nás nefunguje. A ani by nemohlo.

Dokáže vaši impulsivnost zkrotit alespoň manželka? Respektive, zklidnilo vás manželství?

(smích) Jak jsem říkal - v osobním životě jsem jiný, než na hřišti. Měla by vám to potvrdit i ona sama. Jinak jsem vtipálek a zábavný člověk. Nejsem nijak agresivní, nervní, nebo cholerik. Teď se na mě dívá, ale nemyslím si, že by mě někdy krotila. Má na mě jenom dobrý vliv.

Rozjel jste první sezonu jako ženáč. Přináší to nějaké jiné povinnosti, nebo je vše při starém?

Myslím, že nijak velká změna to není. Manželka mě v hokejbalu podporuje, je i na každém zápase. Baví jí to, a to je pro mě velké plus. Kdybych byl s někým, kdo by tím sportem nežil a nebavilo ho to, nebylo by to ideální ani pro mě, ani pro mé výkony. S mou ženou je to ale jiné. Fandí mi, ví, že je to časově náročný koníček. Zatím nás to neomezuje. Ale hektické a náročné bylo zranění. Jsem rád, že to skončilo, začalo se dařit a teď to bude lepší a lepší. Všechno bylo narychlo. Budeme se mít dobře. Přestěhovali jsme se do nového bytu, už máme zařízenou i domácnost.

Probíráte hokejbal i doma? Zažil jsem hokejbalisty a spoustu dalších sportovců z různých odvětví, jimž jejich ženy hodnotily výkony na hřišti.

(smích) Když jsme spolu byli ze začátku, do sportu mi tehdy vůbec nemluvila, takže mi ani neřekla, co se mi povedlo a co naopak bylo špatně. Ale čím zná hokejbal lépe a začala se v něm pohybovat, hokejbal začal být na denním pořádku. Vždycky jsme všechno řešili po zápase v autě, doma jsme se o tom také bavili. Dokonce utkání i tréninky. O hokejbale se bavíme dost, někdy až příliš. (úsměv) Řekl bych, že žena už mu velice dobře rozumí, a když se mi něco nepodaří, dá mi to tedy pořádně sežrat. Když se jí něco nelíbí a udělám například faul, zeptá se mě, jestli to nebylo zbytečné.

A doma máte rád svůj klid?

Jsme takoví poměrně akční. Moc neposedíme a v lednu bychom rádi jeli k moři, pokud se to podaří. Pořád děláme nějaké aktivity s přáteli, moje manželka také sportuje, takže si jdeme zahrát i volejbal. Můžu s ní hrát i tenis, nebo třeba ping-pong, i další sporty, které si zrovna vymyslíte. Je opravdu dost šikovná, což je pozitivní. Ona to hraje velice dobře a oba neumíme prohrávat. To je také hlavní důvod, proč spolu hrajeme. A někdy spolu ani hrát nemůžeme, protože si to dáváme sežrat. Ale to je v legraci. Jinak jsme výborní parťáci. Máme mezi koníčky jako sport, cestování, pořád někam chodíme. Nejsme z těch párů, které by se zavřely doma. Snažím se pořád něco vymýšlet a překvapovat se navzájem. Moc věřím tomu, že to tak bude pokračovat i dál.

Takže máte rádi i adrenalinové a exotické dovolené?

Zkoušíme pořád něco nového. Teď jsme byli třeba v Surf Aréně. Fakt ale je, že u moře se chvíli rádi vyvalíme na pláži, když je po náročných akcích jako je mistrovství světa a odpočineme si. Ale ne moc dlouho, protože potom rádi objíždíme ostrov. Tudíž ráno poznáváme nová místa, nové pláže, vyrazíme na safari. Střídáme to, rádi cestujeme na ostrovech. Občas třeba sedneme na motorku a podíváme se na vzdálenější místa.

Jezdíte i doma na motorce?

U moře jezdíme na skútru, ale pravda je, že by mě lákalo pořídit si motorku. Manželka se na to moc netváří, ale každopádně by mě to bavilo.

Myslím, že to by se nelíbilo ani trenérovi, neboť patříte mezi jeho nejlepší hráče.

To určitě ne, ale já si takový stroj pořídím, až budu mírně za zenitem. Budu s ním potom jen popojíždět. Teď to přece jen ještě riskovat nebudu. Ve vzdálené budoucnosti to ovšem vidím jasně.

Mám na starost technické věci týkající se technické správy

K bezpečnosti a technice přitom máte blízko. Dříve jste dělal revizního technika požární ochrany, ale dnes už jste přešel do gigantické firmy, že?

Dnes pracuji jako facility manažer Amazonu. Mám na starost technické věci týkající se technické správy. Takže jsem zůstal v oboru, ale dělám to pro jinou společnost.

V Amazonu jste si určitě „užil“ takzvaný Černý pátek.

(úsměv) Nedělám ve skladu, ale v Dejvicích. Tam máme office centrum. Když má tedy někdo problém, volám a organizuji nápravu stavu, nebo řeším i subdodávky a reklamace, nebo se děje něco špatně. Pokud je například problém s dveřmi, řeším to. Takže tímto stylem, operace týkající se zboží. Nebo pokud nejde nějaká čtečka, posílám tam lidi z reklamace, aby ji opravili. Bezpečnost práce je jen okrajová náplň mého zaměstnání. Tato budova je nová.

Amazon se potýká se stávkou zaměstnanců ve třech německých závodech a jednom italském, kteří bojují za lepší podmínky a vyšší mzdy. Fandíte zahraničním kolegům?

To je složitý problém. Oni mají jiné podmínky než my v Česku. Řešil se teď i minimarking a to je na jiné bázi než v zahraničí. Nevidím úplně do zákulisí, oč tam přesně jde. Dělám vlastně v Amazonu, ale přitom pod jinou společností. Takže oni jsou zase součástí trochu jiné firmy. Proto nevím, co tam řeší. A nejspíš bych se k tomu blíž nevyjadřoval. Každopádně, co se Česka týče, víme, že se uskuteční revize našich podmínek a náš zaměstnavatel to chce preventivně řešit dopředu. Reaguje na to, sleduje to a chce vědět, jestli jsme v celé Evropě dobře ohodnoceni.

U vás stále slyším přízvuk i dokonalou spisovnou češtinu. V kabině si vás prý kvůli tomu dobírají. Možná i proto, že Češi nejsou zvyklí tak spisovně a slušně mluvit.

To nejsou. Spisovně mluví i moje manželka, trochu jsem jí tím nakazil. (smích) Máme tam Martina Palu, který je z Karviné, Dalimila Zvonka ze Vsetína. Takže je nás tam víc. Tady v Praze máme výbornou partu. Probíhají tam spíš takové vzájemné legrácky.

Jednou jsem dostal helmu, které říkali Saša Ovečkin a do té doby jsem Saša

Všiml jsem si, že pro dřeváky máte vtipné oblečky.

Máme dvoje růžové šatičky. Je to docela vtipné, ale už ani nevím, kdo to vymyslel. Je to vždy o dřeváka. Vzniklo to i tím, když se hrálo dvoukolo, aby to na každého dřeváka vycházelo. Hráli jsme totiž ve Skalici Československý Superpohár a hned na to v Sudoměřicích. Jeden vycházel na trenéra Milana Jelena, druhý zrovna na mě. Takže jsme si to opravdu pořádně užili.

Jak vám to seklo?

No těžko říct... asi si budu muset něco takového půjčit od manželky. (smích) Ale kluci říkali, že mi to asi slušelo, takže nejspíš dobré. Nějaká fotka z toho vznikla, ale že bych to musel nosit i doma, to asi ne.

To museli soupeři ze Slovenska docela koukat.

Koukali, koukali docela divně. Myslím, že dřeváka hrají i na Slovensku. Byť nevím, v jaké podobě, ale řekl bych že našemu nápadu s šaty se celkem i zasmáli. Někdo to mohl brát jako znehodnocování Československého Superpoháru, ale přišlo mi, že to bylo v pohodě. Zápas to byl jinak velice kvalitní. Je jen škoda, že to tehdy nevyšlo.

Vám se říká Saša. Proč?

Vzniklo to na Kladně, což byla moje první štace mimo Karvinou. Shodou okolností mi přezdívku vymyslel Libor Topolánek. Že jsem prý podle nosu takový Saša Ovečkin. No a potom jsem ještě dával nějaké branky. Takže se to sešlo všechno k sobě. Jednou jsem dostal helmu, které říkali Saša Ovečkin a do té doby jsem Saša. Už jsem si na to zvykl a nedělá mi to problém. Mám jí už nějaký pátek. Libor Topolánek a Petr Ogurčák, který letos ukončil kariéru, si z toho pořád dělali srandu. To oni byli její strůjci.

A s jakou přezdívkou jste přicházel z Karviné?

Tam jsem měl přezdívku Lešek. Takhle mi tam někteří kluci říkají snad do dneška, ale ne všichni. Je to těžké na vysvětlení. Kluci na to přišli během základní školy. Tam jsem tak zvládl nahýbat ruku, až přišli s tím, že to dělám jako Lešek Semelka, a proto jsem byl Lešek. Ale každý už si zvykl na Sašu a už mi to zůstalo. Popravdě, byl to takový kompliment. Ale těch přezdívek bylo více. Ještě se mi říkalo Vrabčák. Protože Wróbel znamená v polštině právě vrabec.

Máte vůbec nějaké předky z Polska?

Zjišťovali jsme to, když jsem hrával hokej. Existovala možnost, že jsem tehdy mohl odejít hrát hokej do Polska a chtěli jsme vědět, zda nemám v rodové linii polské příbuzné, protože bych potom nebyl branný jako zahraniční hráč. Hledali jsme, co to šlo, ale v námi hledané linii a do určité éry se žádné polské kořeny nenašly.