Kliďas Matthew. V bráně má rád ticho, v civilu bitkaře Barnabyho. „Nosím jeho číslo,“ říká

/HVĚZDA KOLA CROSSDOCK EXTRALIGY/ Most – V extralize už patří mezi poslední gólmany ze staré školy, a to je mu teprve 36 let. Šestatřicítka ho provází navíc celý život. Už ikonická brankářská jednička Mostu Pavel Brém ji nosí na dresu, ale hokejový idol z brankoviště byste v ní hledali marně.

Brém je zase vyhlášený v české hokejbalové extralize. Svou pečlivostí. Vstává brzy ráno, aby byl dobře připravený na soupeře a poslední dva roky ještě pečlivě pracuje na správné regeneraci a přípravě. Píle se mu bohatě vyplácí. Patří mezi nejlepší gólmany soutěže a zároveň nejvytíženější. „A to já mám moc rád. Je fajn, když jste v permanenci,“ nestěžuje si přesto na prostupnější obranu Brém, který se brankářskému řemeslu učí celý život sám bez pomoci trenérů.

Vítězství jste si z hřiště Kert Parku neodvezli, ale domácí na vás pálili bez jediné rány čtyřicetkrát. To jste si slušně zachytal.

Jo a já mám přesně tyhle střelecké zápasy rád. Je fajn, když jsem trošku v permanenci. Nevyhovuje mi, když hrajeme proti slabším týmům, které na vás skoro nevystřelí, ale zato párkrát utečou a dají vám z brejku gól. Řekl bych, že to mám nastavené asi jako každý gólman.

Vaše přání se vám poměrně často vyplní. Podle počtu lapených střel jste druhý nejvytíženější brankář extraligy. Lepší je v této statistice už jen mladý plzeňský gólman Jiří Návara. Znamená to, že máte buď hodně propustnou obranu, nebo vám obránci maximálně věří.

Letos máme opravdu hodně velkou marodku. Chybí nám tři stabilní obránci a co si budeme povídat, to je opravdu velké číslo. Tým si proto pořád nějak sedá, což není ideální. K tomu přidejte to, že máme nového trenéra, co nás učí nový systém bránění. Stále ho nemáme pořádně zažitý, hledáme se a pořád to není ideální. Zkoušíme u některých hráčů měnit posty, takže se vzadu objevují i bývalí útočníci. Zatím to nefunguje na sto procent.

Léta jste byl zvyklý po svém a zažitém stylu dirigovat obránce a najednou přišla výrazná změna. Jak se s novým systémem sžíváte?

Přišli nám nějací kluci z dorostu a další hráči, jak už jsem řekl, také mění posty a je potřeba počkat, až se to sladí v jeden fungující celek. Jaro nám teprve ukáže, jak jsme na to zapracovali a potrénovali obrannou činnost.

V brance nejsem od toho, abych tepal do hráčů, co udělali špatně

Někteří hráči se tedy učí nové pozice. Jak to snášíte? Býváte naštvaný?

Ne, ne, ne! Nepatřím mezi brankáře, kteří by seřvali své obránce a vyčítal jim chyby. Spíš chválím, poradím jim. S góly už přece nic neuděláme, takže je lepší hodit to za hlavu a pomoct jim.

Jaké to má dopady? Vezmou si z vašich postřehů mnohem víc, než pokud byste situace řešili nervózním způsobem?

Tak to určitě je. Hlavně si uvědomuji, že kdybych na ně řval, ničemu tím nepomůžu, znervózním je a výkony budou ještě horší. Navíc v brance nejsem od toho, abych tepal do hráčů, co udělali špatně. Ať jim to raději řekne kouč. Já se soustředím sám na sebe. (úsměv)

V Mostu patříte ovšem k vůbec nejzkušenějším borcům. A mezi extraligovými gólmany jste teď jako poslední mohykán. Jste v šestatřiceti nejstarší mezi nastupující generací mladých dravců. Jak se to poslouchá?

(úsměv) Je to možné, že jsem nejstarší, ale pořád se cítím sakra dobře. Každý den mám trénink, každý den se nějak udržuji. Čtyřikrát týdně na hokejbale a dvakrát zajdu do posilovny. Hlídám si váhu i stravu, i když je to s přibývajícími roky náročnější. Ale dá se to.

Děláte něco jinak oproti letům, kdy jste s hokejbalem začínal, nebo byl v top formě?

Určitě si dělám mnohem důkladnější rozcvičku a dbám na ní. Tomu už dnes dávám mnohem víc. Představte si, že dřív jsem byl schopný nastoupit ze šatny rovnou do branky. Teď už si tohle nemůžu dovolit. To víte, to stáří už je znát. (smích)

Dříve se za extraligový víkend stihly odehrát i dva zápasy. Při dnešní rychlosti a trendu hokejbalu už se hraje pouze jeden. Ale přesto, dáváte se po utkáních dohromady déle?

Snažím se regenerovat už před zápasem, abych se potom cítil v pohodě. Takže už mi ani nepřijde, že bych byl nějak zvlášť unavený. Své tělo už znám dokonale a vím, že před extraligou je skvělé dobře odpočívat, dobře se najíst a dobře se vyspat. Ono už to jde potom samo.

Výmluv bylo tolik, že bych o nich mohl napsat knížku

Od gólmana se zároveň očekává, že si udrží svou rutinu, koncentraci i pohodu.

Přesně tak a je to hrozně důležité. Když se soustředíte na sebe a na zápas, dá vám to mnohem víc. Naopak si nic nevezmete z toho, pokud pořád povykujete na hráče, kde mají být. Nepomůže to zároveň ani jednomu.

Ale musí být těžké v sobě zavřít jakékoliv emoce. Míváte je v sobě?

Mám emoce, ale nemůžu být naštvaný, že někdo není nejlepší, nebo něco zkazil. Ale jestli mě něco vážně vytočí, tak je to, když je někdo opravdu lempl. Na to jsem vážně alergický. Když se někomu nechce na zápas, nebo na trénink.

Setkal jste se s takovým ležérním přístupem ke sportu během své kariéry?

Jasně, už jsem toho zažil tolik. Výmluvy, proč někdo nemohl právě na trénink, nebo na zápas. Bylo jich už tolik, že bych o nich mohl napsat knížku.

A tak jste si s dotyčným dokázal poradit, že?

Je to furt dokola, když někdo nechce máknout, nebo nechce bránit. Každý rok se někdo najde, nebo to bývá pár lidí.

Přiznejte, objevil se někdy i zvláštní případ, že byste musel hráče nabádat k lepšímu přístupu a on se potom vypracoval až do reprezentace?

(zamyslí se) To víte, že se tu hráč ležérního typu objevil a neuvěřitelně vyrostl. Narazil jsem i na kluky, kterým se moc nechtělo trénovat, ale zápas odehráli. Ale když hráč neodevzdává úplné maximum na tréninku, ono se to později ukáže. Prostě vrcholový hokejbal se bez tréninku hrát nedá a v reprezentaci už vůbec ne!

Když na balónek vidím, tak ho většinou chytím

Vás do tréninku nikdo nutit nemusí. Prý si dokonce přidáváte tak, že ještě brzy ráno před extraligovými zápasy jdete trénovat a tam si dáváte rozstřelbu.

(smích) Jo jo! Trénujeme jen to, co mi jde, abych se dostal do pohody – střely a přesuny. Nic nového. Soustředíme se na různé týmy, protože spoustu hráčů už znám. Vím, kde stojí, jak se pohybují a jak střílí i jak hrají přesilovku. Takže si na ta místa postavím naše kluky, řeknu jim, ať na mě vystřelí přesně tak, jako to dělají hráči soupeře. Všechno to jen doladím před zápasem, abych se dostal do formy.

A to všechno děláte třeba v sedm hodin ráno. Tak kdo z týmu je tak rád, že si přivstane a může jít s vámi?

(smích) Beru si mladé kluky z našeho mužstva. Nelíbí se jim to, ale musí. Ani se jich neptám, jestli chtějí jít, prostě jdou. (úsměv) Alespoň dva hráči se mnou na ráno chodí.

A osvědčilo se to?

Naprosto to funguje! Mám tuhle vychytávku už dobře vyzkoušenou.

Jaká je potom v zápase úspěšnost z míst, odkud tedy vám známí protihráči často střílí?

Výborná. Ale občas zasáhne faktor náhody, že prostě nějaký těžký míček nevidíte přes hráče a tam už toho moc nenacvičíte. Když na balónek vidím, tak ho většinou chytím.

Kolikrát se stane, že na dráhu míčku nevidíte?

Stává se to a třeba teď máme Kladno, které se na dobré clonění brankáře specializuje. Hráč dostane balónek na modrou čáru, další už jde přede mě, abych vůbec nic neviděl. Nacvičovali jsme to, klukům jsem říkal, co potřebuji a jak to mají dělat. Takže doufám, že v sobotu to dobře dopadne. (úsměv)

Jenže jde také o to, že jste zažil různé éry hokejbalu. Od „chozené“ na plácku, přes první oficiální soutěže, hru ve čtyřech na obou stranách až po dnešní atletické a rychlé zápasy, kdy často rychle musíte hledat výhled na míček.

Je to pravda. Hokejbal se vážně hodně zrychlil, ale moc mu pomohly nové hřiště s plastovým povrchem. Je to úplně něco jiného než na betonu a velkém hřišti, kde se na to opravdu nedá koukat. Na druhou stranu, když jedeme například na Kert Park, kde je menší plocha, tam je to fakt fofr. Hra je o dost rychlejší, mě to hodně baví a divákovi se na zápas líp kouká.

Ale v Mostu máte zase jiný atypický povrch – leštěný beton. Jak se přechází na něj?

Je to vlastně docela podobné. Míčky neodskakují, hokejbal je rychlý. Spíš máme problém, když přijedeme třeba do Sudoměřic. Balóny hodně skáčou, nejsme na to zvyklí a máme s tím velké potíže. I pro jejich hráče je potom lepší, když přijedou na náš stadion, kde jim to neodskakuje. Málokde už najdete arény, kde není nějaký moderní povrch. Jsou poslední tři – Letohrad, Sudoměřice a Rakovník.

Slovo trenér gólmanů tehdy ještě pořádně neexistovalo

Pamatujete dávné hokejbalové časy, kdy se v Mostě hrávalo za rybárnou. Jak na to vzpomínáte?

To bylo hřiště menších rozměrů asi na pět metrů. Bylo podobně malé jako v Kralupech a stavěné maximálně na tři hráče do pole a gólmana. To byly úplné kořeny našeho hokejbalu. Sešlo se na plácku několik mužstev a hrálo se. A takové byly začátky velkého hokejbalu. Vždycky jsem šel na nějaký turnaj, od dvanácti jsem je začal také objíždět, jezdilo se po pražských akcích. A v mých šestnácti už jsme hráli juniorskou extraligu.

A potom už to přišlo, že?

Potom už si mě do týmu vyhlédl Vláďa Papranec. Najednou jsem přišel na velké hřiště, zjistil jsem, že i tam to mé chytání funguje, naučil jsem se další věci kolem chytání. V osmadevadesátém jsme právě v juniorech skončili třetí a hned na to nás povolali k chlapům. Potom už jsme postupovali každý rok až do extraligy. Z nuly jsme postoupili až na vrchol a trvalo nám to čtyři roky.

Je dobře známo, že jste nikdy neměl vlastního brankářského kouče a chytání jste studoval jako samouk. Po povolání do mužů se vás určitě pan Papranec zeptal, kde jste se naučil tak dobře chytat.

Víte, jak to bylo? Oni mě do toho vlastně úplně hodili. Chtěli, abych šel do branky, už tam to byly dobré tréninky a mně to tedy vůbec nevadilo. Tenkrát mi nikdo nic neporadil, co a jak mám dělat. A vidíte, dnes už jsem sám za sebe a zkouším své věci.

Kde a od koho jste se vlastně učil brankářské zákroky?

Všechno jsem musel dělat sám, slovo trenér gólmanů tehdy ještě pořádně neexistovalo. Zato dnešní mladí kluci už dnes své brankářské trenéry mají a ti s nimi trpělivě pracují. Hodně se proměnil i styl chytání. Stačí se podívat a zjistíte, že brankáři dnes často klečí. Styl je jiný oproti tomu, jak se vyznačovalo naše řemeslo tenkrát.

V Poličce jsme začínali extraligu, byl tam menší stadion a hluční diváci

Nutili vás, abyste se také přizpůsobil současným brankářským trendům, nebo jste se do práce na stylu pustil zase sám?

První velká změna přišla – a zase jsem na to musel reagovat jen já sám – když se přecházelo z tenisových míčků na plastové. Už v ten moment se hra hodně zrychlila a dnes je to ještě svižnější. Musíte se rychle přizpůsobit a nějak do sebe nové návyky dostat.

Tenisové míčky... To bylo ještě v dobách, kdy extraligu hrála Polička a další jiná mužstva.

Poličku si moc dobře pamatuju. Tam jsme vlastně extraligu začínali, to se nedá zapomenout. Byl to menší stadion, hluční diváci, kteří soupeři dokázali pořádně vynadat. (úsměv) A já si vybavuji, že za tehdejší Kometu chytal nějaký brankář, který působil v reprezentaci.

Luboš Poul, který už dnes bohužel nežije.

Ale v reprezentaci jsme se minuli. Poprvé jsem byl v národním týmu v roce 2003 před Švýcarskem a vypadl jsem z nominace na poslední chvíli. Ale do Pittsburghu jsem už za další dva roky jel.

Dodnes je památný zápas, kdy Kladno v plné síle přijelo tehdy na už průměrné poličské mužstvo bojující ve spodních patrech ligy. Hosté vystřelili více než padesátkrát, ale Polička vyhrála na jediný gól a s nulou vzadu právě díky Poulovi. Máte na něj nějaké podobné vzpomínky?

Jemu nebylo vůbec jednoduché dát gól. Po extralize se o něm tenkrát vyprávělo, že je mezi gólmany asi vážně nejlepší. Pamatuji si, že to byl jeden z brankářů, který si dovolil hodně věcí. Když chytil balónek, pustil ho, ještě si ho nadhodil a vykopl ho ven z pásma až na půlku betonem. (úsměv) Ten byl hodně v pohodě a také to z něj sršelo.

A také rád a dobře hrál holí.

To ano, ale v té době se hrálo ještě ve čtyřech. Na spoustu věcí byl čas, dnes už to nejde.

Rád si hráče dobírám, v zápase jdou legrace ale stranou

Kdybychom vás měli porovnat, jste jako oheň a voda. V brance působíte klidně, soustředíte se jen na svůj výkon. Poul rád komunikoval s hráči, dirigoval si je a pokud se mu cokoliv nelíbilo, uměl pořádně zpucovat přímo na hřišti.

Tak to mu já se raději vyhýbám. Občas vidím nějaký střet, koukám na to, řeknu si, že třeba hráč simuluje. Ale abych hnal do rohu a řval na hráče, nebo spoluhráče a rozhodčí? Tak to nikdy.

Ale jinak je vás plná kabina. Pobyt s vámi je jedna velká legrace a tam si to obratem dost užijete.

Přiznám se, že jo. (směje se) Rád si hráče dobírám. Ale jen když jsou na to výsledky a atmosféra, každý se rád pobaví. Pokud se hodně prohrává a neklape to, nikdo to nemusí. V zápase jdou ale legrace stranou. Ale je fajn, že v kabině se posloucháme, mám tam už nějaké slovo.

Nejzkušenějšího hráče by poslouchat zajisté měli. Z vaší staré party totiž zbýváte už jen čtyři.

Podle věku jsem určitě nejstarší. A pak je tu ještě Petr Čížek, ale ten letos ještě nehrál.

Kdy v Mostě vznikla vaše přezdívka Matthew?

(smích) To máte tak... někdo má rád střelce, někdo brankáře a já zase vždycky bitkaře. Vždycky jsem se na bitky v NHL díval. Líbil se mi Matthew Barnaby. On nebyl typický rváč, ale byl to srdcař, obětoval se, a přitom to nebyl žádný těžkotonážník. Vždyť své číslo 36 nosím právě díky němu.

Člověk by si spíše tipoval, že budete lovit idoly mezi brankáři a brankář Brém má rád bitkaře?

Já vím, je to dost zajímavé. Byl to provokatér a bylo mu úplně jedno, s kým se popere. Klidně vzal za dres dvoumetrového černocha, třikrát ho trefil a bylo. Měl zápal pro zápas i hru. To jeho srdce ve hře se mi moc líbilo.

Cvičím nižší váhy a víckrát, aby se člověk protáhl a užil si cvičení

Přiznám se, že s vaším stoickým klidem mě udivuje, že je Barnaby váš idol. Vždyť on se dokázal hádat i s fanoušky během pětiminutového trestu na lavici hanby, a to klidně celých pět minut.

To byl přesně on. Nebál se ničeho a nikoho. Proto byl můj oblíbenec. Ale sám nic nevyvolávám, nemám rád konflikty a beru to v klidu. Je lepší nechat hráče být.

Barnaby byl pořádně osvalený chlapík. Ale vy také posilujete.

Každý den je třeba něco dělat. A na nic jiného nezbývá moc čas. Maximálně si zajdu jednou za rok zabruslit a občas je fakt dobré regenerovat. V posilovně ale nedělám žádné velké váhy a objemy. Cvičím nižší váhy a víckrát, aby se člověk protáhl a užil si cvičení. Doma to berou, že jsem pořád někde. Rodinu nemám, mám přítelkyni a ona to neřeší. S tím do toho šla, že to přesně takhle bude.

Spousta lidí ovšem v dnešní době posiluje a tam jste našel také hodně přátel.

Určitě, jsem pořád v kolektivu a mám to rád. Je to pořád lepší, když člověk není doma zavřený, ale je ve společnosti a dělá něco užitečného.

Ptají se vás na hokejbal?

Zajímají se, jak jsme hráli, kdo je v týmu, jací jsou soupeři. A rádi by naše zápasy viděli.

Jak je překvapí, když se dozvědí, že vedle nich na stroji cvičí muž, co prošel reprezentací?

Tak to já neříkám. (usměje se) Časy s reprezentací už jsou tak dávné, že už ani nejsou pravda. Zajímá je samozřejmě, jestli jsem někdy něco vyhrál. Ale fakt je to dávno. Bylo to tenkrát, když národní mužstvo vedl Leoš Rak, absolvoval jsem pod ním asi čtyři kempy.

Jenže pod ním to muselo být příjemné. Byl to trenér jiného střihu, kterého dnes v hokejbalovém prostředí také těžko najdete.

Poznal jsem ho, ale znal jsem ho chvilku. Ale tenkrát jsem to moc neřešil.

Život na cestách mi vyhovuje a může být i hezký

Trenér Rak byl Ústečák a vy teď dalšího máte na střídačce (pozn. aut.: Patrik Cerman). Jak se to snáší?

Patrik toho za Ústí odehrál moc a tenhle tým byl pro Most vždycky velký rival. Ale uvítal jsem to, že přišla změna a něco nového. S ním přišly i herní změny, které si postupně sedají. Patrik je jiný kouč, než jaké jsem dosud zažil. Stačí se podívat, jak dokáže pracovat v lidské rovině. Individuálně si nás bere na pohovory, narovinu řekne, že nám to ten daný den příliš nešlo. Rozebírá to ovšem přímo s hráčem, nikoliv před plnou kabinou. Chce pomoct a něco změnit. Jeho přístup se mi moc líbí. Poradí, řekne dobré i špatné věci, pochválí a probere s námi vše. Pobaví se také o problému ve hře. Občas dokonce volá a probíráme třeba nájezdy. Řekne mi, že mi to zrovna nevyšlo, ale že na zlepšení zapracujeme. Nikdy jsem to neviděl, ale je to skvělé.

A výsledky vaší společné práce už jsou vidět. Podáváte lepší výkony než v posledních dvou sezonách, že?

Určitě, ale ještě pořád se zvedáme a já si myslím, že máme ještě na lepší hru i výsledky. Dejme tomu čas. Patrik přišel na naši střídačku teprve v červenci a za čtyři měsíce všechno změnit nelze.

O hokejbale přemýšlíte požehnaně i v zaměstnání. Živíte se v dopravě.

Jo, jezdím s kamionem a zavážím zboží. Mám řidičák téměř na všechno, takže rozvážím do skladů a výroben. Zatím na autobus nemám papíry. Přemýšlel jsem o tom, ale to už není pro mě.

Vážně?

Tam už by na mě bylo moc lidí najednou. Mám rád svůj klid a v autě ho mám. Jedu si hodinu dvě, přemýšlím si často o hokejbalu i o životě a je to fajn. Mám to rád. Navíc je to moje mobilní kancelář a je mi v ní fajn. Život na cestách mi vyhovuje a může být i hezký. Navíc jezdím trasy přes severní, střední a západní Čechy. Takže ráno vždy vyjedu a odpoledne už jsem na tréninku, což je ideální. Pozitivum je i to, že vás nikdo nebuzeruje, jak se to stává v jiných zaměstnáních.