Špaček kanonýr i muž mnoha tváří. Reprezentant, Zárubův žák i vychovatel

/HVĚZDA KOLA/ Kladno - Martin Špaček. Mistr ligy s Kladnem, dnes už také reprezentant. Ale v civilu nechybělo málo a zachraňoval by lidské životy. Jenže to by nesměl ještě více milovat mikrofon, řev na stadionech a krásu sportovních statistik.

e

Během zápasu s Pardubicemi jste stihl vstřelit dvě branky a přihrát na další dva góly. Pěkná bilance. Potěšilo to?

Určitě mě to z osobního hlediska potěšilo, ale hlavně z toho týmového. Zápas se nám povedl a od začátku jsme konečně hráli to, co jsme chtěli hrát. A že se mi podařilo zapsat čtyři kanadské body, to už je jen třešnička na celý náš výkon. A příjemná.

Pardubicím jste také měli co vracet. Sešlo se několik faktorů najednou, která vás také musí těšit - zaznamenat čtyři body, vstřelit soupeři sedm gólů a ještě porazit právě Pardubice.

S Pardubicemi jsou to vždycky super zápasy. Hrají podobný atletický hokejbal jako naše mužstvo. Je na nich vidět, že mají v kádru dost změn jako my, takže výhra je skvělá a o to víc, že se vše takhle sešlo. Nezáleží na tom, že utkání nakonec skončilo 7:1 pro Kladno, ale že jsme opravdu hráli to, co nám trenéři řekli. V zápase proti Kert Parku jsme pokyny neplnili celých 45 minut. Teď jsme to až na pětiminutovou výjimku hráli celou dobu. Tak by náš výkon měl vypadat.

A přitom jste po třech zápasech šestí. Ale nervózní z toho předpokládám nejste, když mají týmy nad vámi odehráno o jedno až dvě utkání více. Extraliga bude letos nejspíš hodně vyrovnaná, posledním neporaženým mužstvem je právě Kert Park Praha.

Na tabulku raději moc nekoukáme. Odehráli jsme jen tři zápasy, dva jsme zvládli. Jen ten na Kertu se nám moc nepovedl i proto, že Kert Park má fakticky nabitý kádr. Odehráli jsme to docela slušně, prohráli jsme tam 3:5, ale výsledky se budou počítat až na jaře. Teď jdeme po jednotlivých zápasech, chceme do mužstva zabudovat tu spoustu mladých a naučit je systém. Máme hráče, které předěláváme z útočníků na beky a hledáme správnou chemii, abychom byli sehraní v lajnách. O body teď tolik opravdu nejde. Důležité bude vystupování na jaře a v play-off, což je přece každý rok stejné.

Koncovka nás trápila v posledních dvou play-off. Letos už to snad zlomíme

Ale zatím jsou v extralize jen tři čtrnáctigólové týmy a vy jste mezi nimi suverénně nejlepší už tím, že jste tuto porci stihli nastřílet v nejmenším počtu utkání. Klobouk dolů. To vypadá, že se v týmu dokonce trumfujete, kdo vstřelí více branek.

Musíme si přiznat, že nám hodně pomohla sedmigólová výhra proti Pardubicím. A až tak neodpovídala tomu, co se přesně na hřišti dělo. Měli jsme spoustu šancí, které jsme neproměnili a až v polovině hrací doby se rozhodlo. Vyšlo nám to, ale teď si musíme pohodu v koncovce udržet, chytit jí a co nejdéle se jí držet. Koncovka nás totiž trápila v posledních dvou play-off. Teď už to snad zlomíme a formu si udržíme.

Jak jste se vůbec na zápas připravoval, že vám to tak vyšlo?

Vlastně pořád stejně. Jen s tím rozdílem, že tenhle duel jsme odehráli ve čtvrtek, takže sváteční zápas. Tréninky jsme měli jen pondělí a středu, v pátek jsme od trenérů dostali volno. Teď už jedeme zase klasickým zajetým systémem a nic se na tom nemění a také není důvod to měnit. Třikrát týdně trénovat stačí.

Je to příjemná změna zahrát si extraligové utkání v týdnu?

Myslím, že můžu mluvit za kluky - jsme rádi, že máme víkend volný. Odehráli jsme v pátek třeba už zápas s Rakovníkem a na Kovu. Všichni jsou rádi, že můžeme také něco podniknout, takže jsme si rozhodně nestěžovali. A čtvrteční zápas není tak obvyklý, ale proč ne.

V Alpiqu už jste několik sezon, ale přitom jste začínal u konkurence v Jungle Fever Kladno. Jaké to tam bylo?

Hrával jsem tam ještě tenkrát, když jsem hrával hokej tady v Kladně. Začínali jsme tady jako kluci z plácku za barákem. V Jungle Fever jsem hrál do mládežnických kategorií. Hrál jsem skoro pořád, také za A i B tým. Do Alpiqu jsem šel, když jsem odcházel do staršího dorostu. Takže letos už tu kroutím pátou sezonu a už ani nemám vyřízený střídavý start do Jungle Fever, protože už volného času není tolik. A také oni měli v mužstvu nějaké změny, není tam kámen na kameni. Když jsem tam hrával, takže tam byla zcela jiná parta.

Myslíte, že atmosféra byla rodinného charakteru?

Do hloubky bych se nepouštěl. Byli tam kluci, s kterými jsem hrál spoustu let, ale teď je tamní mužstvo poměrně hodně obměněné. Jak tam netrénujete, nechodíte a nehrajete zápasy, nejste s nimi v kontaktu a hráče už tolik neznáte. Ale jinak je to pořád klub, z něhož jsem hokejbalově vyšel.

Nedáte na něj dopustit? Chodíte se dívat na jeho zápasy v 1. lize?

Výsledky sleduji. Vím, že vloni hráli finále a s některými kluky jsem se bavil. Na zápasy už se nechodím dívat, protože čas už nedostačuje a mám také své aktivity. Na články i výsledky se každopádně podívám. Informace mám i od kluků, kteří tam od nás z Alpiqu mají vyřízené střídavé starty.

Bylo by super, kdyby Jungle vytvořil i mládežnickou kategorii

Existuje vůbec mezi těmito dvěma kluby řevnivost, když každý hraje jinou soutěž?

Když zabrousím hodně do historie, kdy se naše mužstva potkávala, tak to si pište, že rivalita mezi námi každopádně byla cítit a byla velká. Chtěli jsme se tenkrát na Alpiq hodně vytáhnout, ale teď už je to úplně jinak. Alpiq hraje léta extraligu a Jungle Fever se vrátil do 1. ligy. Momentální rivalita mezi námi není a ani si nemyslím, že by mezi oběma kluby panovaly nadstandardní vztahy. Každý tým si jde vlastní cestou, takže víc v tom momentálně není.

Přitom je Jungle Fever za poslední dvě sezony pověstný tvrdou hrou do těla, rozruch vzbudil i loňskou hakou (novozélandský rituál) během play-off. Mluví se o nich asi více, než kdy jindy.

Záznam haky jsem samozřejmě viděl. (úsměv) Mužstvo míval na starosti Jarda Homola a dnes tam funguje také Míra Zadák jako trenér, i když bych mohl říct i jako mecenáš. Pohybuje se i kolem veteránů. Dává současnému Junglu směr, který tam dlouho nebyl. I kvůli tomu sestoupil až do druhé národní ligy, potom to celé zamrzlo od základny. Mladí prostě najednou nebyli, ale teď jde vše nahoru a je to ku prospěchu věci. Obecně se tu hokejbalu začíná hodně dařit, vznikla Kladenská liga, hraje jí spousta lidí a pro rozvoj našeho sportu jsou to jen dobré zprávy. Bylo by super, kdyby Jungle vytvořil i mládežnickou kategorii a děti z Kladna si našla cestu i přes tento tým.

To už byste se museli dělit i o pozornost. Přál byste si je v extralize?

Kdyby se tam dostali, bylo by to další velké derby a rivalita by byla obrovská. Jsem zvědavý, jak se jim to podaří. Ale to je spíš otázka budoucnosti.

Parta v Kladně a reprezentaci je důvodem, proč hraji hokejbal

Vy sám jste začínal s hokejem a k hokejbalu jste přecházel. Jak se to zrodilo?

Přecházel jsem z bruslí na asfalty v době, kdy jsem začal studovat na gymnáziu. A buďme upřímní, neměl jsem takovou kvalitu, abych se hokejem dál živil. Věděl jsem to, a proto jsem dal přednost raději studiu. Hokejbal jsem si vybral jako dobrý koníček a s hokejem jsem skončil ze dne na den. Položil jsem si vedle sebe pro a proti a dodnes si myslím, že jsem udělal vážně dobré rozhodnutí. Nelituji ničeho. Hokejbal mě hrozně baví, úspěchy tam jsou a škola je v žebříčku hodnot momentálně na prvním místě.

Vidíte to, koníček vám vynesl nominaci až do národního týmu. Takže kvalitu mít rozhodně musíte.

Jasně. Když člověk něco dělá, musí si před sebe dávat nějaké cíle. A já jsem si přál, abych si jednou v národním mužstvu opravdu zahrál, což se povedlo a já jsem za to moc šťastný. I když děláte sport, který vás neživí, tak ta parta tady na Kladně i v reprezentaci je důvodem, proč tuhle zálibu dál strašně rád dělám. Jsem rád, že jsem si tuhle cestu vybral.

Během hokejové éry jste v šatně seděl s borci, kteří to někam dotáhli.

Kromě toho jsem hrál také s Patrikem Machačem, který dodnes hraje za prvoligové Rytíře. Byl tam s námi i Vojta Šilhavý, který dnes hraje za Vsetín a zahraje si tak na Lapači a potkával jsem se také s Dominikem Tejnorem, který dnes hraje EBEL ligu ve Znojmě. Takže někteří kluci se opravdu prosadili, ale je to malé procento. Říká se, že z těchto kategorií se prosadí tak jeden až dva hráči, ale z našich ročníků je to až pět lidí. Což je velice slušné. S většinou našeho tehdejšího mužstva už bohužel nejsem v kontaktu, a tak nemám ani přehled o tom, jestli ještě hrají alespoň nějaké soutěže. Ale určitě si každý z nás našel svou cestu.

Potkával jste se ovšem na jednom stadionu i s českými esy NHL, viďte?

Určitě jo. Byli to Kladeňáci, pohybovali se tam v létě a nějaký kontakt s nimi proběhl. Pro nás to byli velcí hráči a neskutečné idoly. Chtěli jsme to stejně jako oni dotáhnout do NHL, takže jsme se s nimi potkávali.

Očekávání mohlo být o to větší, že Kladno patřilo několik dekád k největší základně dodavatelů těch nejkvalitnějších hráčů do NHL.

Tak to tedy rozhodně. Vždyť Kladno bylo vyhlášené svými odchovanci, co táhli naší hokejovou reprezentaci. Patera, Procházka, Jágr. Po nich i Voráček a Pavelec. Naše touha byla umocněná právě tím, že na Kladně se rodily opravdové talenty a pořád tu hokej hraje spousta kluků. Kdybyste to tu viděl, uviděl byste, že je tu pořád sportem číslo jedna už od mládežnické kategorie. Tomu se chtěl člověk prvotně věnovat. No a potom už to bylo blízko k hokejbalu.

Vždycky jsem chtěl být sportovním komentátorem, snu jsem se nechtěl vzdát

Máte nějaké bezprostřední zážitky s hvězdami NHL?

Jeden určitě. Když jsme byli tenkrát hodně mladí, jezdívali jsme na Jágr Team, což byl tehdy týdenní kemp. Ale zážitky si už jen těžko vybavím, je to přece jen hodně dávno.

Ale ještě pořád jste mladý kluk.

(smích) Tak to ano, dobře, zase tak dávno to není.

Pořád ještě studujete a vypadá to, že u sportu zůstanete.

Studuji Univerzitu Karlovu a jsem teď ve druhém ročníku, kam teď nastupuji. Jako obor mám žurnalistiku, takže jsem blízko vaší profesi. Zrovna teď v úterý (pozn.: rozhovor vznikal v pondělí) budu mít nový předmět Sportovní žurnalistka u pana Roberta Záruby. Budu ho mít poprvé a moc se na to těším. Snažil jsem se na žurnalistku dostat dva roky, což mi nejdříve nevyšlo, ale klaplo to až napotřetí. Dva roky předtím jsem na Kladně studoval zdravotnického záchranáře na fakultě Biomedicíny a inženýrství od ČVUT a mezitím jsem se neúspěšně dostával na žurnalistiku.

Vážně?

Chytlo mě to odmalička. Vždycky jsem chtěl být sportovním komentátorem, takže jsem se toho snu pořád nechtěl vzdát, a když jsem dělal potřetí přijímačky, tak jsem si řekl, že si buď dodělám bakalářské studium záchranáře, anebo si prostě půjdu za žurnalistikou. A jsem rád, že to vyšlo. Moc mě to baví a teď doufám, že to bude úspěšné studium. Zrovna dnes začal nový semestr.

Tak to vám držím pěsti. Je známo, že Robert Záruba si vybírá adepty do svého týmu právě mezi studenty ze semináře sportovní žurnalistiky. Třeba se mezi kandidáty také propracujete.

Kéž by to vyšlo. (úsměv)

Do toho ještě chvilku zbývá, ale momentálně děláte při studiu ještě vychovatele na dívčím internátu. Jak vám to jde?

Je to tak, dělám na dívčím intru. Oficiálně se moje pozice jmenuje asistent pedagoga, ale jsem vlastně na recepci. Je to pohodová práce, dělám si noční a zase tak těžká práce to není. Kontrolujeme, kdy děvčata přijdou, podepisujeme jim vycházky, do jedné musejí být zpátky. Je to pohodovka, můžu se tam dokonce i učit. Když je nějaký sport, také se podívám. Sloužím v Praze na Karlově náměstí. Kroutím si tam už čtvrtý rok. Když jdu na noční, trenér si ze mě utahuje, že se tam budu mít s holkami dobře. (úsměv) Pravda je, že někdy mi to zasahuje i do tréninků a nemůžu jeden z nich v týdnu absolvovat. Ale trenér Kadlec je v tomto ohledu tak tolerantní, že mi rozumí a dopřeje mi úlevu. Chápe to a vychází mi vstříc.

Když už pracujete na dívčím internátě, jak je to s odoláváním zájmu děvčat? Co na tuhle práci říká vaše přítelkyně?

(smích) Tak to vůbec nepřichází v úvahu. To je pasé. Žádné nabídky naštěstí nikdy neproběhly. Jsou tam děvčata ve středoškolském věku a zájem z jejich strany, ani z mé rozhodně žádný není a nikdy nebyl. Spíš se holky stydí. Na recepci většinou chodí hodně starších kolegů, takže na začátku školního roku spíš jen slečny koukají, že je tam takhle mladý kluk a jsou z toho nervózní. Ale přítelkyně mou práci chápe a je tolerantní. I když si mě někdy dobírá. (úsměv)