Trenéra prvních mistrů světa U20 Milana Syblíka překvapilo chování Kanaďanů po postupu Česka do finále

Po rozhovoru s asistentem trenéra zlaté dvacítky z Champér 2002 Petrem Chytilem Vám přinášíme také vzpomínkový rozhovor s jeho kolegou, hlavním trenérem a nynějším místopředsedou Kert Parku Praha Milanem Syblíkem. Ten v obsáhlém rozhovoru vzpomněl také na první Mistrovství světa juniorů v Kralupech.

Nerozlučný tandem s Petrem Chytilem

Pane Syblíku, můžete nám popsat shodu událostí, která stála před Vaším angažováním do čela realizačního týmu juniorské reprezentace?
Když to vezmeme úplně od začátku, dávno před rokem 2002, někdy okolo roku 1994 vznikla při ČMSHb komise mládeže, která měla za úkol rozvíjet soutěže mládeže nejdříve na regionální úrovni, poté i na celostátní a předsedou této komise jsem se stal já. První výběry, který tehdy byly vytvořeny, byly výběry Čech a Moravy, které vznikly pro dvojutkání ve Fryštáku, následující den jsme ve zlínské hokejové hale sehráli první mezistátní utkání se Slovenskem. Reprezentaci jsme tenkrát sestavili večer z nejlepších hráčů Čech i Moravy. Byla to absurdní situace, protože některé hráče jsem viděl vlastně úplně poprvé v životě. Proto jsme taky zapsali dost divoké výsledky, kdy jsme jeden zápas vyhráli 5:0, další zase 0:5 prohráli. Od této chvíle jsem v realizačním týmu zůstal až do Champéry v roce 2002. Před prvním Mistrovstvím Evropy juniorů v roce 1997 jsem se potkal s Petrem Chytilem (asistent trenéra z MS juniorů, Champéry 2002, pozn. red.) a vytvořili jsme nerozlučný tandem právě až do zmiňovaného roku 2002. První Mistrovství Evropy se tenkrát hrálo v Praze na Palmovce. To byl vlastně úplný začátek mezinárodního hokejbalu a s budoucími šampiony to nemělo moc společného. Podlehli jsme tehdy Slovensku ve finále a skončili druzí. V nadcházejícím roce se pořadatelství Mistrovství Evropy juniorů zhostila Jihlava, kde se hrálo na zimním stadionu a byl to vlastně první velmi kvalitně uspořádaný a obsazený turnaj mládeže, ze kterého jsme si dokonce přivezli zlaté medaile. O rok později se hrálo ME na Slovensku ve Zvolenu, kde jsme dokázali před vyprodanou halou vyhrát finále proti domácím Slovákům. V roce 1999 se žádný šampionát neuskutečnil a najelo se na systém sudých let. V roce 2000 se uskutečnil šampionát v Kralupech nad Vltavou s velkým „Š“ jak po pořadatelské, tak po herní stránce. Celým turnajem jsme prošli bez ztráty kytičky, kdy jsme až ve finále smolně prohráli s Kanadou.

Jak před osmnácti lety probíhala příprava na šampionát? Dala se vůbec pojmout tak široce, jako je tomu v posledních letech?
Mohu zodpovědně říci, že kromě prvního výběru Čech a Moravy jsme s Petrem Chytilem během sezóny vždy absolvovali tři až pět kempů. Vybírali jsme většinou z přibližně padesáti hráčů. V té době probíhaly mládežnické soutěže turnajově, to znamená, že se na jedno místo sjelo více týmů a za víkend každý odehrál tři až čtyři utkání. Na tyto turnaje jsem jako předseda komise mládeže jezdil a vytipovával si hráče. Petr Chytil dělal rozhodčího, a tak si všímal zase mladých hráčů jak v národní lize, tak v Extralize. Myslím si, že jsme to měli dobře rozdělené, aby nám nikdo z nadějných hráčů neunikl. Před Mistrovstvím světa juniorů v Kralupech jsme náš realizační tým rozšířili ještě o Zdeňka Strycha, který také působil jako rozhodčí a měli jsme tak dostatek informací o nadějných hráčích, které jsme zvali na kempy a měli jsme možnost utvořit kvalitní výběr.

Osobní kuchař přímo ve Švýcarsku
Jaký byl tehdejší přístup svazu k týmu, zvlášť po skvělém druhém místě kádru U20 na zmiňovaném MSJ 2000 v Kralupech?
Co se týče třeba materiálního zabezpečení, nemohu si stěžovat. Jak v Kralupech, tak v Champéry jsme měli reprezentační oblečení a snažili jsme se klukům dopřát co nejlepší podmínky, aby se mohli soustředit jen na hokejbal a reprezentování naší země. V Kralupech jsme měli k dispozici šatnu tamního hokejového „áčka“, která pro nás byla v té době neskutečný luxus. Byli jsme ubytovaní v klidném prostředí v chatičkách u Vltavy a na zápasy jsme jezdili svým autobusem v doprovodu městské policie. O dva roky později v Champéry jsme byli ubytovaní v krásném horském penzionu nedaleko sportovní haly. Vezli jsme si s sebou i vlastního kuchaře, který fakticky uvařil, co klukům na očích viděl. Takže jsme si i ve Švýcarsku dopřáli španělské ptáčky a podobné chuťovky. Kluci si na servis rozhodně nemohli stěžovat. Na zápasy jsme chodili pěšky přibližně pět minut, pěkně z kopečka. Horší byla cesta zpátky po zápase…

Vidím, že na první mistrovství světa juniorů v Kralupech i přes finálový neúspěch rád vzpomínáte…
Kralupy byly neskutečné. Na naše zápasy chodilo pravidelně několik tisíc diváků. Je to můj největší zážitek. Vše bylo skvěle zorganizované, poprvé jsme se střetli s USA a Kanadou. Do dnešních dnů mě mrzí, že jsme finálový zápas s Kanadou prohráli, to beru jako obrovský neúspěch. Chtěli jsme zlato jak pro kluky, tak pro diváky. Z toho mistrovství je dokonce dokument, který je k dispozici na internetu. Po letech bych znova rád poděkoval Jindrovi Kohmovi, hlavnímu organizátorovi šampionátu.

Vraťme se zpátky k Champéry. Na mistrovství jste poměrně v pohodě postoupili do semifinálové skupiny, v té základní jste prohráli pouze se Slováky, přičemž tým nastřílel neuvěřitelných 46 branek, i díky 40 proti Itálii! Zdá se, že tým fungoval perfektně, je to tak?
Já, pokud si dobře vzpomínám, bych to tak úplně neviděl. Nepovedlo se nám první den utkání se Slovenskem, kdy jsme prohráli 2:3 a herní projev nebyl na úvod úplně ideální. Ve zmiňované semifinálové skupině jsme neměli úplně nejlepší pozici. Nakonec jsme museli porazit USA i Kanadu, abychom postoupili do finále. To se tým semkl, ukázal svou kvalitu a oba zámořské týmy jsme dokázali přehrát.

Semifinále i přes jednoznačné výsledky jednoduchá nebyla
Právě na zápasy semifinálové skupiny proti USA a Kanadě bych se rád zeptal. Dokázali jste je totiž vyhrát na první pohled poměrně v poklidu. To jistě bylo obrovskou vzpruhou před finále proti Slovákům, kteří vás do té doby jako jediní porazili…
S odstupem času nebo na první pohled to možná poklidně vypadá, ale úplně jednoduché to nebylo, zvlášť když jsme věděli, že pokud prohrajeme, do finále se nedostaneme. Naštěstí hned první utkání proti USA se nám povedlo, brzy jsme vedli a už jen zvyšovali náskok. Bylo to ale velmi těžké utkání, které nám „Amíci“ znepříjemnili a vsadili na brutální hru, kterou oni ovládají. Rozhodčí naštěstí pro jejich hru neměli moc pochopení a byli často vylučovaní. Přesilovky se nám dařilo proměňovat, proto ten vysoký výsledek 10:1. To s Kanadou to byl úplně jiný zápas… Oba týmy věděly, že kdo vyhraje, postoupí do finále. Kanada hrála tvrdě, ale ne záludně, k vidění byl skvělý hokejbal. Nakonec jsme vyhráli 4:2 a postoupili do finále, čímž jsme Kanadě vrátili porážku z Kralup. Pamatuji si, že tehdy přišli hráči Kanady až k naší střídačce a gratulovali nám k postupu, skvělý zážitek.

Co rozhodlo ve finále ve váš prospěch? Museli jste nějak výrazně změnit herní taktiku, nebo jste věřili tomu, co do tohoto momentu skvěle fungovalo?
V tom zápase se nám proti Slovákům opět nedařilo. Ještě 10 minut před koncem jsme prohrávali 1:2 a vzali jsme si oddechový čas. Trochu jsme přeházeli lajny a Petr Novák jako kapitán vyburcoval hráče a najednou Slováci nevěděli, kam dřív skočit. Pravda, v této chvíli nás velmi podržel gólman Petr Šulan. Nakonec se necelé dvě minuty před koncem rozvlnila síť za slovenským brankářem. Zápas jsme nakonec dovedli do vítězného konce a vydřeli jsme první titul juniorských mistrů světa. To jsme ještě netušili, že bude trvat celých 16 let, než junioři získají další zlato…

Jak jste zmínil, tým tehdy vedl dnes již velezkušený kapitán Petr Novák. Vzpomenete si, byl už v té době stejně přirozeným lídrem, jakým je dnes?
V té době byl na začátku své hokejbalové kariéry a mohu říci jen to, že jsem moc rád, že jsem měl tu čest Petra poznat. Je to opravdu velký lídr a skvělý hráč a člověk.

Jakou další zajímavou osobnost z řad hráčů, ať už dnes aktivního či ne, byste mohl zmínit?

Nerad bych někoho vyzdvihoval konkrétně. V Champéry se sešla skvělá parta hráčů, kteří dokázali vydřít zlaté medaile. Některým z nich se to pak ještě povedlo v reprezentaci mužů.

Jsem spíše poklidný typ