Byli jsme skvělá parta, a proto jsme měli ty nejlepší úspěchy, vzpomíná obránce Miroslav Růžička

Dalším z pamětníků naší zlaté generace je bývalý reprezentační kapitán Miroslav Růžička. Tento vynikající obránce spojil celou svou kariéru s Elbou Ústí nad Labem a zavzpomínal na své sportovní momenty. Jaká je podle něj hokejbalová situace na Ústecku a co současnému klubu chybí k úspěchu?

Prohra ve finále v Ratingenu nám pomohla do dalšího šampionátu

Mirku, s českou reprezentací jste během své hokejbalové kariéry zaznamenal mnoho úspěchů. Jste dvojnásobný mistr světa z let 2009 a 2011. Jak na tyto okamžiky vzpomínáte?

Reprezentace pro mě vždy byla čest. Reprezentovat svou zemi a slyšet naši hymnu bylo nádherné. Co se týče mužstva, vždy jsme se na sebe těšili. Ta parta během mého působení v reprezentaci byla skvělá, ať už šlo o soustředění, nebo finální turnaj. Myslím si, že jsme si to všichni užili, a proto se dostavily ty naše úspěchy. Chemie v týmu fungovala, měli jsme výborné trenéry, výborné zázemí, a to všechno vedlo k našim výsledkům.

Za zmínku stojí také dvě stříbrné medaile. V roce 2007 se konal šampionát v německém Ratingenu. Ve finále jste se střetli s kanadským výběrem. Co tehdy podle vás scházelo ke zlatému vítězství?

Pro mě to byl první větší turnaj, takže jsem byl spíše v očekávání a všechno bylo pro mě nové. Co se týče samotného finále, Kanada tenkrát vyhrála 5:0, a i kdybychom hráli ještě další zápas, ten gól bychom stejně nedokázali vstřelit. Rozhodně to nebylo tím, že bychom si nevytvářeli šance, ale chybělo nám potřebné štěstí, aby to tam spadlo. I když výsledek vypadá jednoznačně, nebyli jsme horším týmem, jen jsme nedokázali proměnit naše příležitosti. Každopádně nám to pomohlo do dalšího šampionátu o dva roky později doma v Plzni, kde jsme nabrali potřebné zkušenosti a následně celý turnaj vyhráli.

Druhá stříbrná medaile pochází z roku 2013 v kanadském St. John's. Češi tehdy útočili na zlatý hattrick, ale finále se Slovenskem skončilo porážkou. Bylo jedním z důvodů, že semifinále s Kanadou bylo fyzicky velmi náročné?

Všechno se to tak sešlo, že jsme s Kanadou hráli večerní zápas, který se dost protáhl kvůli nešťastnému incidentu, kdy se ke konci zápasu strhla rvačka. Na ten zápas mám krásné vzpomínky, protože si nejsem jistý, kolik našich generací dokázalo porazit Kanadu v „kolébce hokejbalu“. Myslím si, že jich moc nebylo, a bylo to úžasné, že jsme je převálcovali a porazili 5:1. Na konci nám ani nezahráli hymnu, abychom neprovokovali, takže jsme se všichni objali a zazpívali si ji sami. Ten zápas, ať dopadl jakkoliv, byl pro nás velký zážitek.

Problém byl, že jsme museli čekat na našeho brankáře Lukáše Heczka, který po té rvačce musel odjet na vyšetření do nemocnice. Když jsme se konečně dostali na hotel a do postelí, čekali jsme, jak to s Lukášem bude, protože to byla naše brankářská jednička a důležitá součást týmu. Museli jsme tedy čekat, zda bude, nebo nebude chytat. Druhý den jsme hráli finále relativně brzy, nehrálo se večer, ale už odpoledne. Měli jsme nějaká zranění, takže sestava trochu prořídla a regenerace nebyla ideální. V zápase jsme prohrávali 2:0, pak se nám podařilo snížit na 2:1, ale i když jsme měli další šance, nepodařilo se nám zápas dotáhnout alespoň do prodloužení.

Co vás během kariéry nejvíce motivovalo?

Pro mě byla vždy motivace srovnávat se s těmi nejlepšími hráči, ať už na klubové, nebo reprezentační úrovni. To mě hnalo k tomu, abych se zlepšoval, učil se a pomáhal týmu dosáhnout úspěchu. V naší éře to byly kluby jako Mladá Boleslav, Vlašim, Kladno, a většina kluků z těchto týmů byla také v reprezentaci. Právě těmto klukům jsem se snažil vyrovnat a něco si z toho vzít, abych se i já dál zlepšoval.

Na klubové úrovni jste slavil úspěchy s ústeckou Elbou. Poslední titul už na sobě nese velké nánosy prachu a datuje se k roku 2006. Tým od té doby prošel generační obměnou a přišli noví hráči. V čem byla vaše generace nejvíce silná a jak naopak hodnotíte současný stav kádru?

Tenkrát jsme měli éru, kdy většina z nás byli bývalí hokejisté, kluci, kteří se znali odmala, vyrůstali spolu a byli jsme motivovaní předvádět nejlepší výsledky, hecovat se a byli jsme strašně soutěživí. To byla naše obrovská výhoda a síla, proto jsme tehdy dosáhli těch úspěchů. Bohužel se nám na to nedaří navázat, něco nám stále chybí a nemůžeme to úplně prolomit. Každopádně si myslím, že máme dobrou mládež, kterou Elba dobře vychovává. Máme spoustu medailí a titulů v mládežnických kategoriích, ale přechod do A-týmu je složitější. Kluci musí věnovat více času, energie a někdy i peněz. Jsme amatérský sport a to vše se nám nedaří přetavit do medailových úspěchů. Co se týče kádru, který aktuálně máme, tak je dost omlazený. Někteří hráči skončili, nebo si dávají pauzu, takže kádr máme mladý, ale jsou tu perspektivní hráči, se kterými se dá pracovat a vychovat z nich nejen dobré hráče, ale i kluky pro normální život.

V roce 2011 jste tomu byli blízko, ale finále proti Kladnu se nezdařilo. V čem byl podle vás soupeř lepší?

Pamatuji si to moc dobře. Kladno mělo Honzu Příhodu, který se opřel do míčku, koneckonců v blízkosti naší střídačky, a padlo to do branky, takže to bylo takové… Každopádně Honzovi to přeji, jsme kamarádi, ale tenkrát byl soupeřem a bylo to nemilé. Branka padla v prodloužení, prohrávali jsme v sérii 2:0 a potřebovali jsme to vrátit zpět. Mohl to být moment, který nás nakopl, ale nepovedlo se.

Miroslav Růžička své zkušenosti předává v ústecké Elbě, ale i reprezentaci juniorů do 20 let! Autor fotky: Ivana Laiblová.

Trénování mě začalo bavit

Loňská sezóna vypadala pro ústecký klub velmi nadějně. Po základní části jste skončili druzí a ve čtvrtfinále vás vyřadily HBC Pardubice. Jak se za celou sezónou zpětně ohlížíte?

Za mě byla loňská sezóna perfektní z pohledu toho, jak se přetvořil klub. Zároveň jsme dostali podporu od města, podařilo se nám skloubit mládež a naše Áčko. Společně jsme trénovali, byli jsme v určitém pokroku. V Áčku se nám povedla dvanáctizápasová šňůra, která bohužel skončila, protože jsme v posledním zápase základní části porazili Hostivař a paradoxně jsme na to v play off nenavázali. Pardubice byly ve čtvrtfinále lepší a doslova nás smetly. Měli jsme tu smůlu, že jsme před tréninkem přišli o naši brankářskou jedničku, a k tomu jsme měli nějaká zranění. Na to se ale nemá cenu vymlouvat, musíme si z toho vzít ponaučení do další sezóny, protože play off je jiná soutěž a musíme se lépe připravit.

V současném A týmu působíte jako asistent hlavního trenéra pana Jaroslava Pavlíka. Jak jste se na tuto pozici dostal?

Když jsem ukončil kariéru na nejvyšší úrovni, oslovili mě tenkrát Honza Fedák a Tomáš Laibl, jestli bych jim nepomohl s trénováním, předat jim nějaké know-how a zkusit si to z jiné pozice než jako hráč. Víceméně to ale nebylo o trénování, spíše o tom, jak já vidím hru a různé situace na hřišti. V podstatě mě to začalo bavit, chytl jsem se toho a s kluky jsem začal víc a víc spolupracovat, co se týče trénování. Když do klubu přišel zpět Jarda Pavlík, dohodli jsme se na pokračování naší spolupráce v tomto směru. Jardy si velice vážím, protože má za sebou úspěchy a dost zkušeností, od kterých se mohu hodně naučit.

Jak celkově z vašeho pohledu vnímáte zájem o hokejbal v ústeckém regionu a okolí?

Když se obecně dívám na ústecké soutěže, které celkem znám, nebo se na ně chodím dívat s možností oslovit některé hráče, zda nechtějí zkusit hrát k nám do Elby, bohužel jsem zjistil, že ty ligy nemládnou. Naopak je tam dost hráčů, které pamatuji ještě já jako hráč a znám je. Pro ten sport jako takový je to dost velká škoda, protože nemají mladé hráče. Dnes je opravdu těžké najít mládež, která to chce hrát pro radost a přivést k tomu třeba i své kamarády. Ti lidé všeobecně nemládnou a v Ústí a okolí to bohužel stárne.

Poslední otázka. Hraje Miroslav Růžička ještě hokejbal, a pokud ano, v jakém klubu?

Ano, hraji za tým HBC COMA Ústí nad Labem, kde je skvělá parta, s hráči se známe, a je to takové odreagování. Hrajeme druhou ligu, ale jelikož už jsme tam také starší pánové, tak rádi přestoupíme zpět do nižší oblastní soutěže a budeme patřit k nejlepším (smích).

Reprezentační kariéra:

• 2x mistr světa (2009, 2011)

• 2x vicemistr světa (2007, 2013)

• 1x bronzová medaile z MS (2015)

Klubová kariéra:

• 2x mistr Extraligy s Elbou Ústí nad Labem (2004, 2006)

• 1x vicemistr Extraligy s Elbou Ústí nad Labem (2011)

Hráčská kariéra Miroslava Růžičky pokraujče v Coma teamu. Autor fotky: Adéla Zavadilová.