Rodina, která drží při sobě. V Dobřanech si zakládají zejména na práci s mládeží
Po celku z Karviné se pod naší lupu dostal další prvoligový tým. V rozhovoru s Václavem Šlehoferem starším, který patří k patriotům Snacku Dobřany. Ty existují na hokejbalové mapě již čtyřiadvacet let a v letošním ročníku se drží na horních pozicích druhé nejvyšší soutěže v České republice.
Navíc v Dobřanech dbají na kvalitní práci s mládeží, a tak je o jejich budoucnost postaráno.
Z působení v extralize se chceme poučit
Dobřany působí na hokejbalové mapě již 24 let. Jaké úspěchy lze vytyčit jako zlomové?
Nevím, jestli to vyslovím úplně přesně, ale je to opravdu hodně dlouhá doba. Osobně jsem tady v Dobřanech s dvěma krátkými pauzami, co jsem působil jako hráč v Třemošné a v Plzni, tuším, že od sezony 1998/99. Posledních osm let zde i bydlím, předtím jsem dlouhou dobu dojížděl z Plzně. Vystřídalo se tady za těch x let mnoho hráčů i lidí spjatých s klubem. Ne zas ale tolik, abych neměl přehled, či abych si nepamatoval.
Jinak, co se týče úspěchů, to je takové citlivé. Úspěchem byl třeba postup mezi elitu, tedy do mužské extraligy. Měli jsme tehdy náramnou partu, ale zase se nikdo z nás intenzivně nevěnoval mládeži. Vždycky je něco něčím vykoupené. Snad mi tohle tehdejší parťáci odpustí. Přeskočím-li k současnosti, pak určitě není na místě, tady zmiňovat mládežnické medaile, mistry republiky, atd. Kdo je vtažen do kouzla hokejbalu, určitě má přehled. Navíc, někde jsem četl, že to není o medailích, s čímž souhlasím jen z části. Většinou to řekne ten, kdo žádné nemá. Na druhou stranu ale vnímám, že jich můžete získat třeba sto a hráče pro A-tým z úspěšné mládežnické éry nebudete mít žádného. Což se v dnešní době plné všemožných lákadel stane "jedna dvě". Takže jsem spíš zastáncem takového toho - od každého něco, poněvadž finální produkce mládeže, tj. zejména přechod juniorů mezi chlapy je to, co nejen mne a nás pochopitelně zajímá.
Zmínil jste i časy, kdy Dobřany hrály nejvyšší soutěž. Jak se na dané období v Dobřanech vzpomíná?
Když už historie, tak moc rád vzpomínám na dobu, kdy jsme rok co rok okupovali přední pozice "Národky". Jak už jsem zmínil, to jsme měli fakt partu, která držela při sobě. Bylo to nádherné období asi nejen pro mě, to tedy, jestli mohu mluvit i za kluky, kteří byli součástí. Dokonce vyjmenuji tehdejší spoluhráče s realizačním týmem: Michal Pokorný, Honza Marek, Petr Kůrka, Radek Mužík, Martin Fořt, Daniel Kovářík, Radim a Jan Tolarové, Standa Dušek, Martin Špetík, Standa Kastner, Jan Winter, Václav Kozák, dále střelec Tomáš Hajna, druhý gólman Vlasta Lokajíček či tehdy mladí Míra Plaček s Petrem Majerem, za bafuňáře Bohuslav Havránek (v současnosti vedoucí Á-týmu), Josef Hájek (čestný prezident klubu), Péťa Chvojka (nyní předseda klubu) či Jarda Poláček. Je to pomalu komplet sestava, i tak těch jmen je samozřejmě víc a určitě jsem na někoho zapomněl, čímž se všem nezmíněným omlouvám. Celé tohle několikaleté nádherné období vyvrcholilo výhrou v "národce" ve finále s Kertem Praha, kde jsme otáčeli sérii z 0:2 na zápasy a slíbili si tehdy osobně s kapitánem Fořtem, že se do Prahy vrátíme a s autobusem fanoušků na pátý zápas. Nakonec po dvou výhrách snad v prodloužení v Dobřanech jely do Prahy autobusy dva a ještě další auta za námi. My to tehdy dokázali. Byly to bitvy jako hrom. To pak bylo v Dobřanech fakt haló. Následnou postupovou baráží jsme se spolu s Karvinou napasovali do extraligy. Spousta lidí nám extraligu rozmlouvala, ale napadlo mne tehdy, proboha, vždyť jsme si postup mezi elitu vydřeli, tak proč to nezkusit?
A jak to tedy v extralize vypadalo?
V ní už to ale tak slavné nebylo. Nechci říkat, že úplně všechno bylo špatně, také jsem chyboval a nejen jako hráč. Začínal jsem totiž už "maličko" bafuňařit. Když to řeknu úplně jinak, my jsme nebyli jako klub na extraligu připraveni v mnoha směrech. Dnes bychom řešili spoustu věcí jinak a předešli bychom tak v mnoha případech nepříjemnostem, které nás srážely. Prostě jsme nejvyšší soutěží byli školeni, tak to po letech alespoň vnímám. Ono také platí, že když vyhráváte, pak jde všechno snáz. Když je to naopak, pak to nikomu nepřidá a hledáte mouchy. Čtyřleté působení Dobřan na výsluní hokejbalu ale nemůžu jen hanět, spíš ho lze brát jako poučení do budoucna. Ihned po sestupu jsme zareagovali, nastavili novou cestu a tou se snažíme jít pořád. Dál už to zná každý, kdo se nejen tady kolem šnečího hokejbalu motá.
Vážíme si spolupráci s vedením města
Dalším zlomovým momentem je jistě výstavba nového hřiště. Jak těžké bylo danou stavbu protlačit?
Výstavba krytého stánku je pro nás nepředstavitelný sen. Ani v duchu by mne, a nejen mne, tehdy při zmíněném super tažení s partou kluků kolem roku 2000 a dál, nenapadlo, že tady v sotva šestitisícovém městě na jihu Plzeňska bude někdy stát krytá hokejbalová aréna. To klub mého srdce nepochybně posune dál. Vzpomenu-li na úplné začátky hokejbalu, napadne mě hřiště bez mantinelů, hra na trestné údery a s tenisákem napuštěným vodou, to vše bez kabin. Bylo to někdy kolem roku 1989/90 a dál. To si spousta dnešních kluků ani nedokáže představit. Oba moji kluci, a v podstatě i ostatní mladí z kabiny, se tomu smějí a myslím, že nejsou sami. Doba a hokejbal, i když to možná nevypadá, se strašně posunula. Staví se nové stadiony, povrchy, rekonstruují se kabiny. Uznávám všechny lidi, kteří hokejbal tímto posouvali či posouvají! Co se týče naší výstavby, myslím, že slovo protlačit, není to správné. V návaznosti na naši odvedenou několikaletou práci, to šlo ve spolupráci s městem tak nějak samo. Navíc jsme si sedli s vedením města jak lidsky, tak názorově. Hlavně "město Dobřany" je tedy naší práci a našemu sportu nakloněno. A nejen takto nás odměnilo. My si spolupráce s nejvyšším vedením města Dobřany nesmírně vážíme a jsme mu pochopitelně vděčni a zavázáni.
Jak si hokejbal v Dobřanech stojí v konkurenci ostatních sportů?
To je těžká otázka, neboť je zde dost sportů, které sdružuje zdejší TJ, kam i my patříme či spadáme. Tuším asi patnáct let. I TJ vděčíme za velikou podporu i ona nese lví podíl na rozvoji hokejbalu v Dobřanech a to v mnoha směrech. Co se týká ostatních sportů, tedy např. fotbalu, florbalu, tenisu, volejbalu, nohejbalu, badmintonu, atd., pak s nikým určitě nesoupeříme. Jsme hodně malé město na rivalitu či zbytečné spory, to jsem říkal vždycky. Naopak, vážím si lidí, kteří něco dělají, něčemu se věnují, někoho vedou či řídí ve svém volnu a to v jakémkoli odvětví sportu. Přesná čísla naší hráčské hokejbalové základny nevím, ale patříme mezi ty sporty, které mají v Dobřanech nejvíce členů.
Jaké osobnosti jsou nejvíce spjaty s hokejbalem v Dobřanech?
V téhle otázce, resp. k její odpovědi musím být opatrný. Osobností by se určitě našlo více, tahle organizace asi nemůže být o jednom člověku. To by bylo hodně přitažené za vlasy. Navíc, napíšete jednoho, dva, dalšího se to může dotknout. Abych tedy nikoho neurazil, odpovím takto. Je to kolektivní sport, a proto jednotlivce vyzdvihovat není na místě. Všech lidí, kteří pro klub něco udělali, kteří za klub něco odehráli, ať už v jakékoli době, si vážím a jsem rád, že se do této doby podíleli na 24-letém působení hokejbalových Dobřan na mapě ČR.
Práci s mládeží považujeme za hodně důležitou
Jak je na tom v současnosti klub s mládežnickou základnou? A co zapracování mladých hráčů do A-týmu?
Na práci s mládeží si po několik let zakládáme. V podstatě jsme se do ní velmi intenzivně pustili právě po pádu ze zmíněné extraligy. To byla ta nová cesta, kterou jsme se vydali. Nebojíme se dávat šanci mladým a nikdy jsme se nebáli. Někteří kluci tady hráli mužskou 1. ligu i od svých čtrnácti let, přitom působili ve své mládežnické kategorii. Pokud chtěli a k tomu i byli vedeni, pak se logicky hráčsky posunuli. V současnosti, nebo lépe řečeno v letošní sezoně pracujeme s minipřípravkou, přípravkou, mladšími žáky, mladším dorostem a starším dorostem. Chybí nám tedy starší žáci, ale i o téhle věkové tzv. díře přemýšlíme a pracujeme na ní. To už je ale větší rébus, poněvadž tady se jedná o kluky v rozpětí 13-14 let. Kdo dělá hokejbal či jiný sport, pak ví, o čem mluvím. Třináctiletého kluka, nebo větší počet kluků, holek, i když vám přijdou na nábor, jen tak narychlo do světa hokejbalu nezapracujete, jestli vůbec. Zkoušíme si vypomoct i s florbalem, ale jak říkám, to je těžké. A ostatní kategorie? Děti máme, dokonce přibývají, což bereme jako odměnu za naši práci. Spíše se nyní zaměřujeme na posily do funkcionářských řad k právě zmíněným dětem. To je hodně citlivý a těžký úkol. Obecně ale pro nás platí, že práci s mládeží považujeme za velmi důležitou. Vychovat hokejbalistu od žáčků, přes dorost, až po mužské Áčko, to už je fakt kumšt. Je v tom nespočet překážek a daleké světlo na konci hodně dlouhého tunelu. Jenže právě za tímhle světlem se snažíme tady v Dobřanech jít.
Jak náročné je právě v Dobřanech sehnat peníze na rozvoj A-týmu a mládeže?
Pohybuji se spíše v oblasti sportovní stránky klubu. Na tuhle otázku tudíž nejsem kompetentní odpovědět, jelikož nespadá do mojí náplně práce v naší klubové organizaci. Každopádně, co vím a vnímám od kolegů Petra Chvojky a Michala Pokorného na pravidelných klubových poradách našeho vedení, pak lehké to určitě není. Navíc, který klub shání finance na provoz klubu lehce, že ano?
Kam by se hokejbalový klub v Dobřanech mohl dále v následujících letech posouvat?
Myslím si, že jedna věc je něco chtít, druhá - něco proto udělat. Někdy mi přijde, že všichni, co zde v klubu působíme (po výše uvedených z užšího kruhu k nám patří ještě Petr Úbl a Jan Matoušek), toho děláme víc a víc a jsme pořád na místě. Chci ale věřit tomu, že se mi to jen zdá a posouváme se nepatrně krůček po krůčku vpřed. Určitě tady nebudu tvrdit, že teď když bude hala, chceme do dvou let extraligu. To fakt ne. Cíle si raději žádné neklademe, to opravdu bývá ošidné a navíc ve sportu. Mohu pouze říct, že jsme tady taková hokejbalová rodina, která drží při sobě. Ano, umíme se radovat, prožívat výhry, rozebírat prohry, to vše ke sportu patří. Také připouštím, že nejsme bezchybní. Chybuje každý, včetně nás, to bez debat. Tím, že ale držíme pospolu, se chyby snažíme společně napravit či vymýtit. Když to celé shrnu, pak jsme si vědomi, že děláme sport, v kterém platí, že jednou si nahoře a podruhé dole. Důležité je, mít tenhle sport rád. V Dobřanech jsme prostě spokojeni.
