V Dobřanech vyhlíží arénu. Myslíme hlavně na budoucnost, podotýká Václav Šlehofer starší

K největší personě na hřišti i střídačce Snacku Dobřany patří bezpochyby Václav Šlehofer starší. Hrající trenér pátého celku 1. NHbL je zároveň i nejproduktivnějším hráčem celé soutěže. Hokejbalu obětuje téměř cokoliv, jeho poctivá práce je na týmu i klubu nesmírně vidět.

Jak on sám vidí situaci ohledně letošní sezony, návratu po zranění a budocnosti dobřanského hokejbalu?

Na začátek poprosím o zhodnocení podzimu z týmového pohledu. Jaká panuje v Dobřanech spokojenost s pátou příčkou v tabulce?

Myslíme si v klubu, že naše vystoupení na podzim se dá hodnotit pozitivně. Jdeme vytyčenou cestou s jasnou koncepcí, kterou jsme nastolili po sestupu z mužské extraligy. Osobně tady nehledím jen na muže. Vnímám každou klubovou kategorii, každého hráče, tedy od přípravky až po C-muže. Jedním z bodů je hrát prioritně s vlastními odchovanci. Po zmíněném sestupu z extraligy, tuším před šesti lety, tak možnost hrát mužskou „národku“ dostávají věkově mladší kluci. V našem případě tedy dorostenci. Mladé kluky se snažíme citlivě zabudovávat do mužské kategorie, přičemž samozřejmě platí, že ne vždy se vše povede.

Jak se díváte na výkony Dobřan v podzimní části?

Výkony tak na podzim logicky nebyly vyrovnané, někdy jsem si připadal s kolegou Matouškem jako na houpačce. Na dno jsme si sáhli po víkendovém dvojkole, kdy jsme doma prohráli s Karvinou a následně hned v neděli v Opavě. To pak hlavně ve mně „blikal“ (a po Dobřanech) alarm. (smích) Naštěstí jsme se drželi hesla, že hůř už být nemůže a třemi výhrami po sobě v závěru soutěže všechno špatné napravili. Vzhledem ale k uvedené věkové skladbě kádru, je to asi i pro mladé kluky naprosto typický jev a velká škola do budoucna. Při tom všem jsme si vědomi toho, že tato nastolená sportovní cesta je mnohdy i na úkor výsledku a tento tým potřebuje čas. Jak jsem ale již zmínil, učinkování a průběžné páté místo v 1. NHbL po podzimu vnímáme pozitivně, poněvadž náročná a nesmírně vyrovnaná soutěž o 18-ti týmech svoji kvalitu určitě má.

Mám radost, že nadále vůbec sportuji, přiznává Šlehofer

V březnu to budou dva roky, co jste prodělal zlomeninu nohy a operaci, tehdy to vypadalo na konec vaší kariéry. Při pohledu na letošní produktivitu musí tedy každý smeknout klobouk...

Ten konec kariéry jsem prý údajně vykřikoval v šoku po tom smolném pádu, kdy se mi noha při utkání v Hostivaři smotala do různých tvarů. Jakmile jsem ale měl po druhé operaci, hned mi otrnulo a začal jsem přemýšlet. Poctivě jsem rehabilitoval a po nuceném odpočinku nabral další chuť. Jsem si ale vědom svého věku, a tak mám radost, že nadále vůbec sportuji. Za současnou pozici ve statistikách vděčím klukům-spoluhráčům. To je bez debat a zbytečných frází. I když vím, že k hokejbalu patří, pak ale produktivita není pro mne směrodatná, to opravdu ne. Chci, aby se dařilo hlavně klubu, i když vím, že to je pořád jen sport. Mně osobně stačí málo. Jsem spokojen, že mohu ještě v mém věku hrát a to nejen hokejbal. Ve svém volnu, kterého moc není, kopu ještě fotbalovou ligu starých gard na Plzeňsku. Potkávám se s klukama, s kterými jsem kopával odmala. Podebatujem a probereme i jiné příběhy. To jsou věci, které mě hodně naplňují a nabíjí.

Dohromady 31 kanadských bodů se rodilo zejména díky 27 nahrávkám! Byl jste vždy spíše mozek akcí než střelec?

Jsem původem fotbalista, odchovanec plzeňské Viktorie (tehdejší Škody Plzeň) a ve fotbale byl můj post z většiny uprostřed zálohy. Z toho vyplývá, že nahrávka byla pro moji pozici nesmírně důležitá. Vždycky jsem měl více přihrávek nežli branek, také proto, že jsem hrával jako „mladej“ na beku. Určitě tedy ani mozek nejsem. A střelec? Aktivnější ve střelbě jsem býval spíš na fotbale. Myslím, že v hokejbale jsem za ty roky viděl daleko větší a kvalitnější bombery. Taky tuhle disciplínu musíte mít tak trošku, jak se říká, v krvi. Tohle určitě v sobě nemám. Takže střelec opravdu nejsem, ani jsem nebyl a už vůbec se za něj nepovažuji.

Na jaký zápas letošního podzimu vzpomínáte jako na nejvíce vydařený a proč?

Na tuto otázku jsem už nepřímo odpověděl, a sice byl to blok posledních tří zápasů na podzim. Nepovedlo se nám zmíněné dvojkolo Karviná doma, Opava venku. V následujícím týdnu jsme si s klukama v kabině spoustu věcí vyříkali, udělali určité změny a klaplo to. Výhry doma s Liticemi, poté s Chlumcem nad Cidlinou a hlavně v Teplicích nám všem zvedly náladu a dodaly chuť do těžké jarní fáze. Bez ohledu na postavení soupeřů v tabulce to byly totiž strašně těžké zápasy, protože jsme věděli, že jakákoli další ztráta nás srazí dolů, naopak bodové zisky vykopnou v tabulce do horních pater. Mladý tým to zvládl s bravurou, proto palec nahoru hlavně klukům za tento trojzápasový blok.

Jak bude probíhat příprava na jarní část ligy?

Bude určitě náročná. Víme v klubu, že je to nezbytná součást sezony. Začali jsme tradičně hned zkraje ledna. Hráči toto období nemají v oblibě, a tak naším úkolem bude, udělat ji především pestrou a zajímavou. Využijeme k tomu především náš areál v kombinaci s malou dobřanskou halou. Chceme odehrát i nějaké přátelské zápasy. Oslovíme kamarády ze Strašecí, Českých Budějovic a možná se domluvíme i s extraligistou z Kova. Úkol pro přípravu je tedy jasný, řádně kluky na jaro nachystat a přitom je zaujmout. Celé to zní možná hezky a jednoduše, ale v praxi je to velká výzva.

Pro klub se rýsuje pestrá budoucnost

Pro Dobřany obětujete spoustu času, jak vidíte budoucnost tohoto týmu a klubu?

I když jsem původem „Plzeňák“, líbí se mi tady a mám to tady rád. Bydlím tu už osm let a za Dobřany hraji či trénuji s drobnými pauzami v Plzni a Třemošné tuším od sezony 1998/99. Takže nějaké pouto k tomuto městu a klubu určitě existuje. Nicméně budoucnost si můžete plánovat, ale vždycky se objeví nějaké překážky. Jak už jsem ale říkal, mužský kádr stavíme především na vlastních odchovancích a to již několik let. A logicky to chce i nějaký čas, než si vše tzv. sedne. Vyhlídky, nebo lépe řečeno silná slova o extralize, nyní určitě neřešíme. Takže platí, že koukám, a nejen já, ano - hlavně na budoucnost klubu. Pominu-li tedy sportovní stránku, pak hledíme i na to, v čem nám hráči vyrůstají, v jakém prostředí a podobně. Stávající areál má své kouzlo, ale také hodně odslouženo.

Co s tím tedy hodláte udělat?

Vrhli jsme se tedy ve spojení s městem Dobřany do řešení, jak klub posunout. Nechci zde nic zakřiknout nebo vykřikovat do éteru nesmysly, ale je již schválen územní plán o výstavbě nové hokejbalové haly v našem areálu a další sounáležící nezbytné věci potřebné k výstavbě hokejbalové arény. Mělo by se začít stavět letos v dubnu či květnu. To vše je ve spolupráci s naším městem Dobřany. Takže to teď řešíme víc než jen sportovní stránku. Přibyly nám velké starosti, ale příjemné, budoucnost se tedy pro klub rýsuje pestrá. Uvidíme, jak to vše nakonec dopadne.

Desátou příčku produktivity uzavírá váš syn. Když jako trenér pozorujete jeho počínání na hřišti, vidíte se v něm?

Jediné, co mi vadí, je, že nemám o pár roků méňe. Byl by Venca pro mne dobrý spoluhráč (smích). On je desátý, protože má v týmu jiné úkoly a hlavně, na rozdíl ode mne, i brání. Naběhá toho určitě daleko víc, aby ne, má o 24 let méně. A jestli se v něm vidím? Spíš, jak ho vidím. Povahu má stejnou, také nechce prohrávat (smích). Pokud jdeme hrát na tréninku proti sobě, pak je o náboj postaráno. Jinak je ale původem hokejista, má jiné návyky, možná že i lepší, protože k tomu hokeji hrál odmala hokejbal a fotbal. Já vyrůstal na „fotbaláku“ a bandy hokej se v mých dětských letech hrával s tenisákem na ulicích, chodnících a tak podobně. Vím, že to bude číst, takže to spíš řeknu jinak. Je „mladej“, má vše před sebou a musí pořád makat, k tomu pochopitelně zvládat studium. Vše se mu dříve či později vrátí. To je to, co ode mne slyší nejčastěji. Mám ale ještě jednoho syna Ondřej nastupuje rovněž jako dorostenec v „národce“ a zaznamenal velké zlepšení. Z toho mám také radost, i on při tom všem zvládá i školu.

Pro medaili přijede spoustu mančaftů, přesto věřím ve zlato

Pozice hrajícího trenéra je ve všech sportech hodně specifická. Jak to zvládáte právě v Dobřanech?

Ano, souhlasím, hrající trenér není ideální varianta. Máme to tady nastavené tak, že spoustu hráčů jsem vedl takřka od mladších žáčků. Nechtěli jsme narušit určité vazby a automatismy jiným trenérem. Řešíme to prozatím tak, že mám k sobě nehrající trenérské kolegy Matouška a Chvojku. Oba jsou v hokejbalu už několik let a znají klubový naturel. Každopádně je také třeba říci, že si postupem času hledám místečko na trenérské lavici, neboť nejde hrát donekonečna. Ani letos už neodehraji všechno. V týdnu vždy zvažujeme s kolegy, co je pro tým nejvíce prospěšné. Jsem schopen si říct i těsně před zápasem, jdu do toho nebo naopak, že to vezmeme s kolegy všichni z lavičky.

V letošním roce se koná MS v Pardubicích. Plánujete návštěvu východočeských Pardubic? a jak vidíte šance českého národního týmu?

Šampionát samozřejmě vnímám. Jsem přesvědčen, že to Česká republika jako pořadatel zvládne na výbornou, a hokejbal tak bude opět skvěle propagován nejen u nás, ale i ve světě. Chtěl bych se pochopitelně vypravit na nějaké zápasy, jedná se přeci o světovou úroveň. Takže nejen pro náš klub to bude určitě inspirace, jak a co dál, na čem zapracovat.

Jak vidíte šance českého národního týmu?

České šance? Máme skvělého trenéra, opravdovou personu. Pan Kadlec jako hokejista zažil hodně, navíc s kolegy mají zkušenosti z velkých podniků, tudíž nemám strach. Hokejbalistů v ČR, a podotýkám že kvalitních, je spousta. Jako jedna z mála zemí pracujeme hodně s mládeží, takže nám vzniká kvalitní podhoubí. Sice vnímám konkurenci, která v hokejbalovém světě vzniká, pak i logicky to, že pro medaile přijede hodně světových mančaftů. Přesto věřím našim klukům, požene je domácí hokejová aréna v Pardubicích. Upřímně tedy našemu národnímu týmu věřím a přeji zlato.

Závěrem bych chtěl popřát celé hokejbalové komunitě úspěšný rok 2017.